Miniová pole
Většina recenzí na novou knihu Víta Janoty to už řekla: v Miniových polích se autorovi podařilo velmi nenápadně završit dosavadní básnické gesto a především v neokázalém úhrnu vyslovit svoji lidskou zkušenost. Nejsou to zdaleka spojité nádoby a podařená básnická kniha by oba tyto činitele měla obsahovat, což však neznamená, že se tak stává často. Tuto skutečnost bohatě podporuje básníkovo osobní nasazení a snaha vydat zprávu o svém bytí v Praze na začátku nového tisíciletí, přirozeně a mluvně plynoucí volný verš, který se podobá myšlenkám odvíjejícím se v hlavě, oko pro výrazný, obrazný detail: „Na Smíchovském nádraží/ kde táhnou smrady z vyvařoven/ žloutne ráno jako majonéza/ na salátech místního bufetu“. Janotovi se často podaří vyhmátnout nenápadný, atmosférický bod, který mu prozáří běžnou existenci: „Věci jak obtažené/ střepem skla“.
Občas bych uvítal, kdyby autor své verše nezakončoval a nezanášel příliš žurnalistní fakturou, jako například v básni, která začíná přesnou metaforou: „Měsíc krájený žaluziemi/ na tenké plátky/ sune se k okennímu rámu“ na konci však: „Končí babí léto/ pátá roční doba/ zamlklých psychotiků“. Podobné pointy posouvají některé Janotovy verše až do hájemství příliš doslovných sloganů. Lze to chápat: básník chce zřetelně vyslovit svůj postoj, ale občas jako by zapomněl, že takový postoj se v básni může realizovat také prostřednictvím elipsy, že zkrátka není třeba dopovědět všechno. Ovšem i touha vyslovit věci přímo i s rizikem doslovnosti k Janotově poetice patří.
Bylo by jistě zajímavé pokusit se Janotu vyložit jako solitérnějšího souputníka Petra Hrušky a české bytové a interiérové poezie vůbec. Srovnání s Petrem Hruškou není zas tak nemístné, jak by se mohlo na první pohled zdát. Oba autory spojuje přinejmenším jakási základní typologie: oba pro své básnické východisko volí privátní situaci či prizma, které jim potom slouží jako dostatečně životodárné podloží pro básnickou řeč. Jak u Hrušky, tak u Janoty začíná často básnická kontemplace zhodnocením rodinné situace. Zatímco ale Hruška své básně zaplňuje až fenomenologicky střídmým záznamem faktů a jevů, Janota se na úsečnou jevovost světa – ať už vnímaného jako nehybný kuchyňský interiér či naopak rozpohybovaný všednodenní plenér – tolik nesoustředí.
Miniová pole jsou sbírkou, ve které dochází k jistému vrcholu, dál už podle mého názoru nelze psát stejně, aniž by dříve či později nenastalo mechanické opakování a vytěžování vlastní poetiky. Janota se nicméně v Miniových polích oprostil od tíhnutí k prvoplánové anekdotě z Fasování košťat i od verbální proklamace, která poněkud srážela na kolena předchozí Prahu zničenou deštěm. V nové knize tyto neduhy nahradila melancholická tresť, kdy jsou věci vysloveny tak, jak se nám jeví: „Někdy k ránu/ je slyšet déšť na parapetech/ navlhlé kradmé kroky“. Bez autorova citlivého a pozorného zvětšovacího skla bychom si ale toto nenápadné proudění všedního dne uvědomovali jen stěží.
Jakub Řehák, A2 č. 7 2009
