Teoretické dílo tohoto německého myslitele, literárního vědce a kritika je inspirativním metodologickým východiskem i fundamentem předkládané knihy. Vybrané aspekty a prvky Benjaminovy reflexe estetické moderny - vypravěč a smrt, alegorie a melancholie, móda a moderna, krize jazyka a mesianistický koncept jeho vykoupení - jsou nejen předmětem analýzy, ale především východiskem a jádrem zkoumání řeči a obraznosti moderny ve vybraných literárních textech první poloviny dvacátého století. Vedle autorů, jimž se věnoval již Benjamin (F. Kafka), je předmětem úvah v této knize především prozaické dílo R. Weinera. Z perspektivy těchto „Einzelgängerů“, kteří si vůči jednotlivým směrům a proudům (programům a manifestům) literární moderny uchovávali jistou distanci, otevírá se specifický pohled na literaturu moderny, jenž může v jistém smyslu „korigovat“ dodnes dominantní „avantgardní“ perspektivu výkladu literárněhistorického vývoje, spoluutvářet jakousi paralelní, melancholickou modernu.
