Dole a nahoře Blanky Kostřicové: lyže, literatura a bůh
V nakladatelství Dauphin vyšla novela spisovatelky a literární vědkyně Blanky Kostřicové nazvaná Dole a nahoře. Je tematicky spojená s autorčinými Lyžařskými povídkami z roku 2008, ale přináší i témata docela nová.
Pokud stejně jako autorka rádi brázdíte zasněžené sjezdovky, čtete kvalitní literaturu, anebo se právě nacházíte v období, kdy se cítíte jako na houpačce – chvíli nahoře, chvíli zase dole – může vás titul knihy a její stručná anotace zaujmout. To ale ještě není zárukou toho, že vám tato kniha takříkajíc „sedne“. V mnohém je totiž velmi netypická, a proto ne každý čtenář v ní najde zalíbení...
(Ne)přiznaná autobiografie
V úvodu knihy je řečeno, že před patnácti lety, kdy začala autorka především z autoterapeutických důvodů psát první verzi tohoto textu, vnímala hlavní postavu jako své alter ego. Prý také chtěla vysvětlit svému okolí, co všechno se jí přihodilo. Avšak dnes, když knihu vydává, uvádí, že hrdinka její novely je od její vlastní osobnosti dalece vzdálena. Přesto však o autobiografických rysech nemůže být pochyb.
Kniha ve stručnosti popisuje životní příběh nejmenované ženy od jejích vysokoškolských let do let středních, a snaží se vykreslit její neobyčejnou osobnost. Život hlavní hrdinky je tvořen především lyžováním a literaturou. Jako studentka filozofické fakulty, pozdější pracovnice Ústavu pro jazyk český ČSAV a vášnivá lyžařka si užívala života plnými doušky, vyhrávala závody, hodně četla, a dokonce se odhodlala navštívit svou literární modlu – Bohumila Hrabala. Její činnorodost však ochromila trvající nemoc, kvůli které začala hledat život i jinde než v literatuře a lyžování.
„Bezejmenná“ jako neživá postava
Hlavní hrdinka rozhodně není typickou literární postavou. Je postavou, která je líčena jen v pozitivech. Snad vším se liší od svého okolí, je ve všem lepší, správnější. Nelyžuje, aby vyhrála, ale protože ji to baví. Nedbá příliš o svůj zevnějšek, protože sama si na lidech cení především duše. Nehledá Boha prostřednictvím církve jako ostatní, ale skrze sebe samu. Má své přátele a známé, je u nich oblíbena, ale nikdo z nich nedokáže pochopit její nitro. Častokrát s nimi v knize polemizuje, buď připomíná skutečný rozhovor s nimi, anebo k nim promlouvá v rámci své vnitřní řeči.
„Bezejmenná“ není živoucí postavou, ale obrazem jedinečné bytosti, ztracené ve světě, který jí nerozumí. Její postava působí schematicky, naivně, je zkreslená pohledem autorky, která ji líčí jen v superlativech, bez kritického odstupu. Můžeme se jen dohadovat, zda-li bylo vytvoření takovéto postavy záměrem...
Experimentování s vypravěčským stylem a jazykem
Netypická je i forma vyprávění. Autorka střídá ich- a er-formu, a tím ve čtenáři probouzí představu, že mění míru vlastního ztotožnění se s postavou. Zatímco pasáže psané v ich-formě působí deníkově, či jako proud vědomí, tedy autenticky, er-formové pasáže nepůsobí přirozeně, ale kostrbatě a strojově, připomínají něco mezi oslavným životopisem a dívčím románem.
Stejně tak ani jazyk není jednotný. Do plně spisovných pasáží postupně pronikají výrazy hovorové, vulgarismy, dialektismy, které se stupňují, až nakonec čteme úseky docela nespisovné. Autorka přizpůsobuje jazyk textu obsahu vyprávěné pasáže. Když se například zmiňuje o starousedlících z její rodné vísky, užívá dialektu, mluví-li o studentech z filozofické fakulty, užívá zas studentského slangu apod.
Dole a nahoře
Dole a nahoře je spíše záznamem jednoho života než experimentální prózou. Je vzpomínáním, shrnutím již prožitého, je ale také hledáním docela nových životních cest. Každý se někdy ocitne „dole“, aby mohl znovu vystoupat „nahoru“... každé takové stoupání je především akcí osobní, subjektivní, silně pocitovou, a proto ne každý čtenář právě takovéto „povídání“ ocení.
Lyžování, to pro ni ovšem nikdy nebyl jen sport a fyzický výkon, byla to součást nejen životního stylu, ale i světového názoru; byla to modlitba a byla to meditace, kdy tělo plně zaměstnáno tréninkem nerušilo ducha, jenž se mohl uvolněně pohybovat, ale byla to i jednota ducha a těla, protože – jak značí dva do sebe zapasované trojúhelníky tvořící pečeť krále Šalamouna a jak praví Hermes Trismegistos – co je nahoře, to je i dole, a (hlavně) co je dole, to je i nahoře...
Pavla Šimůnková, www.topzine.cz, 21. července 2010
