dauphin

Vida, jak dobře se dá básnit o dnešku

Pátá sbírka básníka Víta Janoty (1970) Jen třídit odpad nestačí je elegií čtyřicátníka o současnosti vlastní i naší. Odvážný přímý pokus popsat pocit z divné doby. Bez šaškování, bez formálních skrývaček.

Tak přece jen se dá psát poezie aktuální! Nemusí se jen zapisovat sny nebo popisovat scenerie z kuchyňského a ložnicového života. Nemusí se jen s botanicko-zoologickou zarputilostí vysedávat v temných hvozdech a zaznamenávat děs v očích žíznivých laní chlemtajících u napajedla nebo se dojímat květy chrp a blatouchů. Nemusí se dokonce v zájmu tady a teď být ani chrlícím hiphoperem nebo slampoetristou. Jde to i jinak. Bez únavné plachosti a ochočenosti výrazu i bez všežravé hubaté ironie. Jde to čistě, jasně, klidně. Dospěle. „Je mdlá jalová doba / cirkusy plebejských hochštaplerů / se roztahují na pláních za městem / za soumraku je slyšet tesknou harmoniku, břinkavé činely / drsný chlapský smích / zvuky tak vzdálené / jako pižmo kočkovitých šelem / prosáklé hromadami rozšlapaných vlhkých pilin.“ Tematicky čteme v tomto rytmicky silném textu o všem podstatném: o pitomé době, ve které si sice některé klece vybíráme sami, ale o to víc nás deptá, když pochopíme, že jsme uvnitř. O městském kolotoči, kde se po nás chce, abychom žili minimálně několik životů a každý na 100%. O tom pocitu, když ráno děláme dětem snídani a hlavou nám běží, že již zřejmě nebude možné nadále se vyhýbat praktickému masovému životu. I přesto se tu a tam hecujeme, že aspoň občas se vzbouříme a „budeme postupovat kolmo na logiku davu“.

Stejně jako Janota tušíme, co všechno by bylo třeba: být připraven, přijímat výzvy osudu, vyhánět košťaty démony, dávat hrůze jména, opouštět zabydlená místa, stavět důkladná lešení a nezkracovat si cestu přes trávu. Možná že to je právě úkol pro fyzika a programátora Janotu. Jeho analýza ve zkratce je jasná: třídění odpadu nás nezachrání.

Tomáš Weiss, Lidové noviny, 23. března 2011

Třídit odpad

Vít Janota napsal dosud nejlepší básnickou knihu letošního roku.

Jen třídit odpad nestačí, upozorňuje titul páté sbírky pražského autora Víta Janoty (1970). A tato básnická skladba ukazuje, že ani dnes není nemožné, aby verše byly skutečnou poezií a přitom srozumitelně říkaly cosi podstatného o naší současnosti. Pokud tak vloni bylo v HN již v létě za českou básnickou knihu roku označeno Moře Pavla Kolmačky, letos, a to ještě o několik měsíců dříve, kandiduje na tento „titul“ právě nová kniha Víta Janoty.

Pražský básník debutoval poměrně opožděně – v roce 2002 sbírkou K ránu proti nebi – což je třeba celých dvanáct let po stejně starém Petru Borkovcovi. Ale Vít Janota si počkal a dočkal se. Navíc od té doby v pravidelném rytmu vydává další knihy – v roce 2004 to bylo Fasování košťat, v roce 2006 Praha zničená deštěm, v roce 2008 Miniová pole.

Člověk uvízlý v nulovém bodě

Tvarově se poezie Víta Janoty v jednotlivých knihách proměňovala – v první sbírce to byly básně klasického střihu: „Bylo ještě letos a na krůček už loni / temněly v dálce dvory pod střechami / a všechno zlo stlačené mezi námi / zbytečné jak pošťák co se nedozvoní.“

Avšak od melodičnosti se pak básník vychýlil ve Fasování košťat k prozaické stručnosti: „Po taxikářských letech / mizerného braku / vrátil se na stará místa / lahůdkový bufet / Pozinkované stoly/ mastné talíře na stojáka / majonéza teče mezi prsty / Třeba jsme tuhle bitvu/ ještě úplně neprohráli.“

Syntézy těchto způsobů psaní stejně jako syntézy básnických fragmentů v jedinou skladbu Vít Janota dosáhl v následující Praze zničené deštěm, kde hned v úvodu čteme vytyčení životních souřadnic: „Jsem člověk uvízlý / v nulovém bodě / ve výslednici neurčitých / protichůdných sil / neurčitého času/ někde na pokraji středního věku.“ Pásmo číslovaných básní přinesla i následující Miniová pole: „Zatrpkli jsme / připoutaní k sobě / v zákopech nepoznaných válek.“

Ze zmíněných veršů lze vypozorovat, že tvarově se sice poezie Víta Janoty v čase měnila, tematicky však byla stabilizovaná již od počátku. Najdeme zde jasné zprávy o tom, že další a další naděje jsou zklamávány, že se slušností člověk nikam dojít nemůže, že sametovou revolucí mentalita svazáků z lidí nevymizela, ale v neposlední řadě také znechucenost konzumním světem plným pokrytecké péče.

To vše člověka v konečném důsledku zahání do nostalgie po pubertálních letech a po starých časech, byť tehdy na Hradě seděl Husák, nicméně vše mělo jasnější kontury.

Je mdlá, jalová doba

Právě vydaná kniha Jen třídit odpad nestačí tento pocit ještě umocňuje. Jako by už zmizela i možnost, že ono velké zklamání bylo konečně poslední. Ne, přišlo další, i když si tentokrát už nikdo ani žádné naděje netroufl dělat: „Je mdlá jalová doba / cirkusy plebejských hochštaplerů / se roztahují na pláních za městem.“ U Víta Janoty je nápadný až zarážející rozpor v tom, co říká a jak to říká. Tolik přesných postřehů o tichých hrůzách všedního dne v Evropské unii je předkládáno s velkou rozvahou a klidem, žádný hněv, žádný přerývaný dech bezmocného vzteku.

Refrénem „Je třeba si zvykat“ jako by básník dokonce nabádal k poddajnosti, samozřejmě s ironií: „Je třeba si zvykat / na bezvětří které následuje / po každém nezvratném přeskupení hmoty / na otupenost vtělenou / do mírného kolébání lodí uvízlých na mělčině.“

Vít Janota ve svých básních věnuje rovnoměrně prostor lidskému sebezpytu a pozorování a komentování okolí. A tak v básnické skladbě najdeme i pasáž, která dala knize titul: „Jen třídit odpad nestačí / podrážkami sešlapávat / průhledné bubliny plastových lahví / s rozkoší pouštět do tmavých otvorů / bezbarvé křehké sklo / tahat na světlo neforemné balíky / vyluštěných křížovek a humoristických časopisů.“

Na stránkách knihy Jen třídit odpad nestačí je pán tvorstva zachycen jakožto neurotický tyran, který je však pouhým parazitem na nemocemi prolezlém městském organismu. A Vít Janota o nevolnosti z toho, co v důsledku své básnické bystrosti nedokázal nezahlédnout, píše krásné, protože přesné verše.

Ondřej Horák, Hospodářské noviny, 29. března 2011

Je mldá jalová doba

Apelativní bloky poezie Víta Janoty ve sbírce Jen třídit odpad nestačí uvozuje naléhavá výzva „Je třeba...“. Rozhodný básnický manifest vyzývá k vyběhnutí do ulic.

Nechuť básníků reflektovat v devadesátých a nultých letech dění ve veřejném prostoru pramenila snad ze situace před převratem, kdy ke vstupu do literatury byla shora vyžadována jistá básníkova troška do ideologického mlýna, snad kopírovala celospolečenské rozčarování z transformace, tudíž nechuť zabývat se politikou. Vedle dominantní sebereflexe a civilismu nevznikl žádný velký básnický systém.

Pod obloukem železničního mostu

Vít Janota ve své páté sbírce s aktivizujícím titulem Jen třídit odpad nestačí vyjadřuje situaci současného člověka, kterému po vyprchání listopadového nadšení, po pachuti z transformace a rozpačitosti z evropského projektu nezbývá žádný pozitivní nadosobní cíl. Na šestatřiceti stranách svého pásma propojil a rozehrál ohromující množství na minimum stlačených příběhů, fragmentů své čtyřicetileté každodenní zkušenosti, které dohromady dávají plastický obraz všech aspektů života moderního městského člověka. Kulisami je velkoměsto, jež se ještě nevymanilo z normalizačního marasmu, ale jehož špinavě krásné periferie, opuštěné průmyslové zóny, nádraží a přístavy postupně jako nákaza uchvacuje divoká prosperita. Janota je básníkem města: hlavně sbírkou Praha zničená deštěm (2006) se zařadil po bok dalším českým „chodcům“ Josefu Strakovi nebo Justinu Quinnovi. Jen třídit odpad nestačí začíná a končí pod obloukem železničního mostu. Pásmo lze číst jako rozhodný, ale nedořečený manifest, jenž obrysy problémů pouze inteligentně načrtává a pomocí apelativního „Je třeba...“, uvozujícího rozsáhlé bloky textu, aktivizuje čtenáře. Náznaků diskursivního momentu se objevuje mnoho, avšak až na výjimky („Podobně jako veškeré experimenty/ neslouží k potvrzování fyzikálních zákonů/ nýbrž stojí na neochvějné víře v jejich platnost a neměnnost“) Janota disciplinovaně změní téma tam, kde by už pokračoval argument. Tímto způsobem se mu povedlo vystihnout stav příznačný pro dnešní dobu, kdy se lidská potřeba smyslu marně snaží zachytit v duchovně vyprázdněném prostoru.

Svět se svíjí v bolestech

Leitmotivem a kompozičním tmelem je agresivní moment nespokojenosti, latentní kritiky, „naštvanosti“. Tento „drive“ se vynořuje už v úvodním mottu, citátu z Genesis („každý výtvor lidského srdce je od mládí zlý“), ve verši první strofy „Je mdlá a jalová doba“ a průběžně jej živí patologické motivy zla, nebezpečí, bolesti a bezmoci, „to je to tiché zlo, které nás ovládá“, „nebezpečí [se] dostavuje kradmo“, „svět se svíjí v bolestech, bezmocně kope kolem sebe“. Subjekt extaticky káže jakési postmoderní evangelium, evangelium bez hrdiny, kde se „obraz zuboženého člověka na kříži“ vrací pouze „v představách“ a „ten jediný pravý hrdina/ outsider v okopaných teniskách a uváleném saku/ (...) po všech těch letech už nenajde sílu vstát“. Tuto vrstvu dotvářejí narážky na apokalypsu, „Zjevení podle Jana“. Programátor a fyzik Janota čerpá lexikálně z pojmosloví exaktních věd (entropie, deterministické koridory, superstruny – vzpomeneme si na Miroslava Holuba) a celé řady dalších jazykových rovin (slang, hovorové a nářeční výrazy, onomatopoie). Někdy to ovšem přežene s abstrakcí („Vidění které ve své ostrosti/ bezděky obhajuje legitimitu vlastní existence“) a občas vrší složité a exkluzivní výrazy, čímž verše ztrácejí na eleganci a tok myšlenek drhne („diaspory eklektického tmářství“, „mesianistická infernální záhuba“). Právě spád totiž rozhoduje o jednom z nejpůsobivějších efektů čtení, jímž je nervozita a vzrušení, víření myšlenek, a který jako by simuloval informační přesycenost veřejného prostoru. Vít Janota pokládá základy novodobé metafyziky životního stylu moderního městského člověka. Málokterý básník se nebojí takhle naštvaně vyrazit do ulic – a toho dnes... je potřeba!

Petr Andreas, A2 č. 18 2011

Jen třídit odpad nestačí

Pro novou knihu Víta Janoty je příznačná především odvaha. Janota otevřeně promlouvá o dnešní době, aniž by se zříkal snahy o formálně dokonalou poezii. Nebojí se pojmenovat básnickou knihu nepoeticky a poněkud mravokárně, a především se nebojí bojovat svou poezií proti neduhům dnešní doby, proti lhostejnosti a otupělosti, která se moderního člověka zmocňuje: „Je třeba postupovat kolmo na logiku davu / důsledně vykonávat nepochopitelné nezdůvodnitelné činy / skrývat se za maskou vlídné lhostejné natvrdlosti / nepožadovat kariérní postup navyšování platu / nezávidět ostatním sešlapané střevíce.“

Jen třídit odpad nestačí je rozsáhlá lyrickoepická báseň. Tento útvar si Janota vyzkoušel již jednou, a to v básnické skladbě Praha zničená deštěm (Dauphin, 2006), kde podává neutěšený obraz současné Prahy. Janotova nejnovější kniha je apokalyptický žalozpěv o naší současnosti jako takové. Propojují se v něm pokusy o zachycení atributů zkaženosti dnešní doby („Stigmata úpadku na každém kroku / nevratné kroucení hroucení / rozesychání špatně sklížených dýh / mravenčí tikání červotočivých strojků / v labilním trámoví reality“) s občasnými zmínkami o historii, jež se opakuje („generálové ze zálohy / ze zatuchlých skladů rezervního prádla / jako čerstvou krev větří závan dějinných příležitostí / uhrovitá průměrnost se znovu chápe otěží“), a s básníkovými zkušenostmi a vzpomínkami.

Hořká, někdy až zahořklá kritičnost Janotovy skladby vyznívá bezútěšně a temně. Před čtenářem defilují obrazy malátného, stereotypizovaného žití v šedivých panelácích, bagrů, které rozrývají zem, aby se z ní mohlo těžit uhlí, zloby a hlouposti, jimiž jsou lidé naplněni. Janota však naštěstí nezůstává u pouhé kritiky, ale vyzývá k překonání tohoto stavu. Nebo spíš vyslovuje jistotu, že tento stav nemůže trvat dlouho: „Už se to nedá zastavit / černé mraky pouličních bouří zatahují obzor / svět se svíjí v bolestech bezmocně kope kolem sebe.“ Závěrečná část básně je až fantasmagorickým vířením dojmů ze současného světa, završeným apokalyptickou vizí jeho konce.

Janotovy verše však nejsou jen angažovaným apelem. Jen třídit odpad nestačí je skladba naléhavá nejen svou tematikou, ale i svým rytmem, hudebností (refrénovité opakování a variování slovního spojení „je třeba být připraven“), svým litanickým charakterem. Básníkovi se podařilo skloubit aktuálnost s křehkostí a lyričností, s originálním pojmenováním a nevšední metaforikou. Básník Janota nezapře Janotu vystudovaného fyzika. Technické, exaktní výrazy („svět se obrací k prapodstatě mnoharozměrných superstrun“, „Entropie pasivity míří do temnoty“) básni propůjčují jistou esoteričnost, ale zároveň zvučnost. Přesná, hrubá a chladná slova evokují přetechnizovaný, odosobněný svět.

Janota je básník zlomových chvil, v nichž se člověku ukáže žití v celé jeho nahotě, je to básník okamžiku prohlédnutí skrz monotónní existenci a nahlédnutí její marnosti: „Je třeba být připraven na záblesky prozření / kdy se skřípavě pohnou desky času / kdy běžec na obrátce v jediném okamžiku spatří / celou nesmyslnost svého dosavadního kroužení.“ Dokáže ale také v několika verších skloubit bezútěšnou kritičnost s až dětskou, pohádkovou nezáludností, která naráží na pragmatické mantinely reálného světa: „obzorem se bezcílně plouží / mastodontické siluety obřích rypadel / nic je nezastaví ani vesnice ani města / ani žádné kouzelné slovo“.

Janotova báseň je strhující. Svou tematikou i odvahou, s níž se autor pohybuje na prostoru celé naší současnosti a nemilosrdně a bez naděje na útěchu odkrývá její rány. Ale především tím, že jde o dobrou poezii.

Markéta Kittlová, iLiteratura.cz

Jen třídit odpad nestačí

Je tomu půl století, kdy mladý a úspěšný debutant Josef Hanzlík ve sbírce Lampa umístil v podstatě programní milostné verše s názvem Smutná báseň pro Lenku. Poté následovaly diskuse naznačující, že jde o zastřenou kritiku tehdejších politických poměrů v komunistickém Československu.

V Československu v němž zakřiklí a bojácní lidé raději zůstávají v nenáročném soukromí: Vždyť to prý stačí: kupovat rtěnky a šátky v krámě, / zkoušet si, přít se, vybírat a říkat pro mne za mne, / vždyť to prý stačí: zaplatit a dostat za to svoje, / být klidný, hrát a nebát se, nemít nic, co bys projel, / vždyť to prý stačí: nevadit a říkat, vývoj - .

A nyní přichází Vít Janota z jiné generace a za jiné situace s rozsáhlou poémou pásmového apollinairovského typu Jen třídit odpad nestačí, v níž reaguje – zároveň s návraty do obecné i soukromé minulosti – na svou současnost: je mdlá jalová doba. Svou novou knížkou se zřetelně zařadil do sféry tzv. politické poezie, jejímiž protagonisty kdysi byli Jan Neruda a Svatopluk Čech, později Viktor Dyk či S. K. Neumann, nemluvě o Seifertovi, Halasovi a jiných, z nichž pochopitelně každý hlásal své ideje v duchu doby nebo vlastního poznání.

Po debutu K ránu proti nebi (2002), s klasickou formou pravidelných veršů s rytmy a rýmy, v nichž předestíral velmi dobře viděné momentky z běžného života, se postupně dostával k uvolněné širokodeché výpovědi, jak to ukázala skladba Praha zničená deštěm (2006). Ostatně na Janotovu originalitu a jeho vědomí o vlastním pevném místu v kontextu současné české poezie ukazují též názvy: cožpak básník pouze průměrný by si mohl dovolit titul Fasování košťat (2004), aniž by se znemožnil?

Jeho Jen třídit odpad nestačí je z rodu velkých výzev a plamenných odsudků lidské zaslepenosti, k nimž patří prorocká básnická vize Jana Zahradníčka Znamení moci napsaná nedlouho po hrůzách světové války a v předtuše dalších utrpení za nastupujícího československého stalinismu, nebo až ďábelsky zlověstná skladba Ivana Diviše Moje oči musely vidět (1991). Uvádí se, že dobří básníci jsou jako seismografy, které zachytí i nepatrné nastupující chvění země, nebo jako periskopy ponorek vidící i to, co je nad běžnou klidnou hladinou. Tak tomu bylo v české poezii na přelomu dvacátých a třicátých let minulého století, kdy básníci po euforismu všeobecného nadšení, že nejhorší válka všech dob skončila, začali tušit, že něco přichází, co zatím nelze pojmenovat - také názvy sbírek leccos naznačovaly: právě roku 1930 vychází Kohout plaší smrt Františka Halase, Vladimír Holan posílá do světa Triumf smrti a Jan Zahradníček má Pokušení smrti. Čteme-li současné eseje a studie našich i zahraničních publicistů, shodují se v tom, že v dosavadním světě něco končí a zřejmě dojde k nějakému zlomu, což ostatně v jednom z posledních vystoupení vyjádřil i nedávno zesnulý Václav Havel.

Stejné tušení má i vizionářský autor strhujících veršů Jen třídit odpad nestačí.

Neví, co přijde po této době, která devalvuje a relativizuje: Jen musí člověk pochopit / že opravdový bod zlomu přichází nenápadně / právě jak nastuzení z průvanu. Jeho profétická poéma vyzývá k bdělosti: Je třeba být připraven na záblesky prozření / kdy se skřípavě pohnou desky času, nicméně Už se to nedá zastavit / černé mraky pouličních bouří zatahují obzor / svět se svíjí v bolestech bezmocně kope kolem sebe.

Janota je poeta doctus, básník s bohatým kulturním vědomím, ale také člověk s exaktním vzděláním a myšlením, podobně jako výstižně racionální Miroslav Holub. Proto používá i slov z odborné terminologie věd, experiment, fyzikální zákony, proměnná, entropie pasivity, gradient lhostejnosti aj. Tím navazuje také na prvopočáteční surrealisty, pro něž svět techniky a poezie téměř splýval, ovšem tehdy s notnou dávkou společenského optimismu, což vyjádřil zvláště Vítězslav Nezval svým Edisonem. Po téměř sto letech od raného Nezvala je ovšem Janota v nitru skeptik, i když jeho poéma v lecčems připomíná i nezvalovský proud simultánního a celostního vidění, kdy spontánní a zároveň nepatetické metafory plynou jako přirozený tok samozřejmého života.

Skutečně Jen třídit odpad nestačí / podrážkami sešlapávat / průhledné bubliny plastových lahví, vždyť Je třeba si zvykat / na bezvětří které následuje / po každém nezvratném přeskupení hmoty. Jaké bude to přeskupení hmoty dnešního světa, básník neví, přesto věří, že bude klidno a Se sladkou nevědomostí / s naivní důvěrou půjdeme hasit žízeň / v zahradních restauracích budeme mhouřit oči do nízkého slunce. Janota je vzdálen od jistého typu dnešní nejmladší poezie, jež si libuje v experimentech nebo „cool“ vulgarismech. Je jakoby sám, a přesto pevně vklíněný do toho nejlepšího, co dosud z naší poezie známe.

Doc. PhDr. Jiří Urbanec, CSc., literární.cz, 13. ledna 2012