dauphin

Nalézání svobody

Pražský psychiatr Michal Maršálek se narodil v roce 1949. Do literatury vstoupil „po hrabalovsku“ poměrně pozdě. První sbírka básní s názvem Z člověka oči mu vyšla v roce 2007. Od té doby vydává jednu knihu poezie ročně. Ta zatím poslední nese název Práce s mraky. Tolik encyklopedicky o autorovi, který patří k nejzajímavějším v kotlině českého básnictví dneška

Jeho texty jsou většinou stručné až strohé záznamy a postřehy, mikropříběhy věcí a jevů viděných či jen tušených či vzpomenutých, vystaveny vždy ostrému úhlu neobyčejného pohledu, který z jednoduše vyhlížejících motivů vykrajuje neklidné a zneklidňující souvislosti. Ne vždy pracuje s tématem či reálií obecně sdělnou (to platí určitě pro rozsáhlou lyrickou skladbu na téma Bergova Vojcka), ale i tam vytváří magický svět emocí, které nepotřebují vysvětlivky, kromě těch, které si nosí každý otevřený a citlivý čtenář sám v sobě. Na Maršálkovi mi imponuje, jak se vyhýbá pokušení mnohoslovné ekvilibristiky, módního zahledění do dekadentní hloubky autorského ega, jak je vlastně až věcně prostý, a v tom působivý. Asi nejvýstižněji za knihu mluví tento text: Kdo je ten člověk, svou blízkostí připomínající píseň? / vyschlé dřevo a jeho tvary? / odvozený od náhody tohoto davu, / v jeho oblečení na tomhle náhodném tahu / nikam, vydal se jako se ostatní vydali / možná neznámým směrem, podobný / výjimce z roztržitosti, v tomto směru / jde, nemá tašku, nemá botu, / konečně je svobodný. O tom je, myslím, celá kniha – o nalézání svobody, kde jinde, než v sobě. Neboť jinde se nevyskytuje.

Když čtu Maršálkovu sbírku, maně si vzpomínám na opulentní prózy jeho (žel již nežijícího) profesního kolegy Petra Rákose. Čím to, že psychiatři bývají tak znamenitými literáty?

Petr Žantovský, Literarium.cz

Podělit se o tu pomlčku!

Neznal jsem Michala Maršálka. Neznal jsem Albana Berga. A najednou znění, zjev! Má smysl dlít se svou touhou, šlapat svou pěšinu a věřit v rezonanci. Věřit, že jsou i jiní, kteří, s ohledem na vše, (ne)vědomě tlačí do našich pěšin stopu. Kráčejí v nich. Tvoří souznění.

Básnická sbírka Michala Maršálka Práce s mraky (Dauphin, 2012) dokáže právě tohle. Trhnout a třást, utvrdit v cestě. Jsem jeden ze všech, jsem ten, co šlape a zírá. Je možné zírat na zvuk? Jsem přesvědčený, že ano. Je možné zvuk popsat slovy? Jsem přesvědčený, že ano! A nejedná se jen o sekundární záznam? Nevím... Mohu zvuk chytit a psát, jak hraje mrak? Ano! Ano, ano, ano a tisíckrát ano! Vždyť mohu vše! Je jenom na mě, jak k věcem přistoupím a já k nim přistupuji právě takto. Nechám je znít. A nechám jiné, aby naslouchali. Na své cestě. A věřím, těm všem, co neznám, že tu jsou. že moje hudba je tu pro ně. že je tu pro sbírku, která vyjde v roce 2012. že je tu opera, kterou nedokončím (píchne mě moucha a zemřu – jak reálné). že je tu opera, o které někdo, 77 let po mé smrti, napíše básně. že o ní napíše básně, které knižně vyjdou 34 let po uvedení této opery, která se uskuteční 43 let po mé smrti. že si ty básně někdo přečte. že v něm vzbudí touhu, si mou operu poslechnout. že se ten někdo bude ptát – kdo je to ten Alban Berg, kterého nezná; že se ten někdo bude ptát, kdo je to ten Michal Maršálek, kterého nezná; že se ten někdo bude ptát, jak je to možné, že česká poezie (očima toho jednoho) dosud nezná Michala Maršálka, vždyť přece vydal už pět básnických knih, co na tom, že teprve od roku 2007. Jak je to možné? A je!

Práce s mraky... Co s nimi dělat? S těmi mraky? Zaplatit bezmála pět set korun a... zvibrovat se v nich. Nechat se vlát. Tak jako v titulní básni knihy: „Ptáci se ze zvyku lehce vznášejí nad těžkým světem. / Zkřížené ranní zvuky. / Smyčce vzduchu, / dolaďuje se. / Hluboko v souřadnicích / tažná křídla. / Ptáci ze zvyku lehce přelétají přes těžký svět. / Pracují mezi mračny / v křiku. / Pár bílých oblaků mění směr.“

Vojtěch Kučera, Texty, č. 60 zima 2012 – 13

Rychlý pohyb rafijí

V nakladatelství Dauphin Daniela Podhradského vydal Michal Maršálek (nar. 1949) všechny své sbírky. Tu již pátou v pořadí, obsahující básně z let 2006–2007, nazval Práce s mraky (Praha 2012), kresbami ji doprovodila Adriena Šimotová. Svázané (!) stránky knihy zůstaly ze strany přední ořízky v párech, jakoby nerozřezané, vzniklé meziprostory mohou/mají asociovat v celek uzavřené spojení protiploch či ony titulní mraky. A v těch mracích je ztajeno třicet šest básní, z nichž téměř polovina tvoří palindromicky pojmenovaný cyklus „Leda pach chapadel (Dvojí smrt Albana Berga)“. Formální strohost, popisnost, snaha o přesnost (mimo jiné pečlivé datace většiny textů prvního oddílu), úspornost, úsečnost, ale úsečnost naplňovaná obrazy. „Gesta soch, házená rackům, / přesahují / možnosti mostu, / nejistý podklad proudu.“ Prostor, ticho, nehybnost, setrvačnost, pomíjivost, plynutí, paměť, zvuky. Marnost lidských pokusů vzdorovat plynutí, hledání správného směru, řešení. Báseň „Práce s mraky“: „Ptáci se ze zvyku lehce vznášejí nad těžkým světem. / Zkřížené ranní zvuky. / Smyčce vzduchu, / dolaďuje se. / Hluboko v souřadnicích / tažná křídla. / Ptáci ze zvyku lehce přelétají přes těžký svět. / Pracují mezi mračny / v křiku. / Pár bílých oblaků mění směr.“ V jakémsi kontrapunktu k mrakům a mezi nimi létajícím ptákům je postaveno lidské úsilí, Bergovo úsilí o krystalický hudební tvar, symetrický, zrcadlově komponovaný, palindromický. Berg byl rakouský hudební skladatel, který svou druhou operu – Lulu – nedokončil: zemřel v roce 1935, nedokončená opera měla premiéru v roce 1937, později ji dokončil Friedrich Cerha a kompletní opera pak měla premiéru v roce 1979, tedy téměř půl století po Bergově smrti. „Ještě pracovat do poslední chvíle / ale nevědět, že jenom krmí tmu.“ Stačí pitomé hmyzí štípnutí a lidské směřování a úsilí se rozplývá. „Pevná struktura ticha / a jeho plány, plochy / propojené a plynoucí / bez pohybu oběma směry, / zrcadlově [...] co se stane, / v obou směrech je totéž, / komponovat, pokus obejít čas, / pevná struktura tmy / a světla na pohybech, / oboustranně.“ Působivá, k přemýšlení inspirující, vydařená sbírka.

Petr Odehnal, Host, č. 9 2012