Láska prchavá jak ranní mlha v románu o horách a lidech (Prokletí pastýřů z Rohu)
„Ódu na ryzí český jazyk, na krásu proměn horské přírody“ psal Miloš Gerstner v příběhu, jehož knižní podoba dostala název Prokletí pastýřů z Rohu. Poetické vyprávění vydalo v Podlesí nakladatelství Dauphin Daniela Podhradského.
Historie panského rodu obývajícího sídlo vystavěné pod horským štítem zachycuje generace hospodářů a zvelebitelů. Sem přivádějí ženy, tady se rodí děti. Prokletí místa způsobuje úmrtí prvorodičky, vždy mladé ženy, přivdané do domu. To zažije i Jakub, jenž příběh spojuje a na začátku pohřbívá svého otce a ujímá se majetku, na konci – o několik desítek let později, zázračně nestárnoucí – se těší z rozrůstající se rodiny a snad zlomené kletby.
Prostý lidský osud
Lidské osudy se v Gerstnerově knize ubírají podle jasných a prostých vzorců: narození, okouzlení láskou, zklamání, hledání i nacházení, a protože dílem je to vše pohádka spíš než pověst, metafora věčného koloběhu, vše dospěje ke šťastnému konci, novému počátku. Důležité ovšem je, čím autor svoji fabulaci přizdobil – lásek zhrzených i naplněných přece máme v literatuře nepočítaně – jak tedy najít model osobitosti? Odmítnout alternativu či kontra pozici danému a zavedenému, to je návod Miloše Gerstnera, prozářit zdánlivě známé, či ještě lépe právě „to“ povědomé zdůraznit. Dílo pak nemůže být ohrožováno moralismy nebo zbytečným sentimentem.
Krajina v srdci nacházená
Jímavé podkreslení, které pisatel svému vyprávění zadal, pochází jistě z upřímného vztahu k prostředí. Jak zjistíme z Doslovu a ověříme z textu, přírodní kulisy jsou jaksi „nadvládné“. Konkrétní pojmenování nedostaneme – hory a město jsou zkrátka Hory a Město s velkým počátečním písmenem, řeka se jmenuje Bystřina, podobně jako časové určení – sic jde o království – může být v poměru jakékoliv doby.
Síla autora v kráse popisu
Styl, kterým Miloš Gerstner předkládá svoji poetickou legendu, vynikne především v popisu světa, do něhož se hrdinové rodí a dobývají příslovečný chléb: „Kleč zavoněla, poutníci si sedli na žulový kámen a očima se rozběhli po širých pastvinách. Jsou sytě zelené a bílé a žluté pestíky květů přečnívají hustý kožich travin. Slunce přeskočilo temeno Korouhve a hodilo na ně zlatý závoj. Rosa na květech je křehčí skleněných číší a třpytnější démantů.“ Nelze přeslechnout ozvuky mistrů hutných, a přece laskavých, jemných literárních plenéristů: Klostermanna, Stifftera, tam kde se více setkávají lidé snad i Vančury. Není to tak ohromující bravura jako u výše jmenovaných, ale příjemná kombinace pozorovatelského talentu, melodičnosti a citu je i zde evidentní. A tak je Prokletí pastýřů z Rohu četba téměř dojímavá, pro čtenáře oceňujícího jazykové hodování, nepostradatelná.
Milena M. Marešová, Český rozhlas – Vltava / Mozaika, 8. dubna 2015
