Tance aneb na počátku nebylo slovo, ale tanec
Tance nabízejí básně autorky, která má muže, děti, zahradu, přítelkyně, své stesky i transy, která dovede prožívat barvy a složitosti světa a zaujatě, přitom čitelně o nich psát.
Na počátku bylo slovo... Ne, omyl: na počátku byl tanec!
A je dost možné, že právě tanec byl počátkem slova. Tanec jako stvoření; stvoření slova z tance. Kdo jednou v životě doopravdy tančil, možná zná pocit, kdy se svět, jeho nevýslovný smysl a skrytý rytmus ženou skrz tělo, kroky a gesta na světlo. Tanec, vzešlý z paměti těla, zároveň tělesnou zkušenost vždy nějak přesahuje. Je něčím víc, kráčí po hraně toho, co velmi dobře zevnitř známe – a neznáma, k němuž se chceme vztáhnout a vyjádřit je.
Simona Racková ve svých básních dovede zaznamenávat své prožívání velmi smyslově, sytě a sugestivně.
Zároveň má potřebu vtisknout svou zkušenost ještě do něčeho dalšího, totiž do obratů a figur věčného lidského „víření“ kolem neznámého středu. Sbírka Tance mapuje fyzický, bezeslovný šum životních piruet, ale i momenty, kdy se z intuitivního šumu rodí sdělení. Kdy něco musí být definitivně vysloveno a nesmí to jen tak odvanout v pár otočkách. V básních najdeme exotiku cest i každodenní všednost, což znamená i všednost cest a exotiku všednosti; vedle výjevů docela reálných jsou zde fragmenty téže reality stále posouvány do roviny metaforické, abstraktní, roviny osobního, soukromého mýtu.
Ale proč to neříct i jinak:
Tance nabízejí básně autorky, která má muže, děti, zahradu, přítelkyně, své stesky i transy, která dovede prožívat barvy a složitosti světa a zaujatě, přitom čitelně o nich psát. Vtisknout všechen ten tanec a rej do slov.
Jan Štolba, Čítárny, 13. listopadu 2015