Schýlené tělo
Opsat všechna slova nestačí
V básnickém debutu Dominika Melichara se setkáváme s velmi živelnou imaginativní poetikou, ve které je lyrický subjekt ve vlastních očích vyvrhelem. Autor jako by ve svých verších zaznamenával neustálý pohyb přetékající slovní hmoty, která se přes původní záměr sdělit ucelené bájesloví, předesílaný slovy „píšu nové báje“, mění v kroniku chaosu.
Básnická prvotina Dominika Melichara nazvaná Schýlené tělo se dostala v rámci letošního jubilejního ročníku do užší nominace na Ortenovu cenu, jež se uděluje spisovatelům mladším třiceti let. Již z názvů čtyř oddílů sbírky – Vykročení, Vybídnutí, Vyjádření a Vyskočení – je výrazně znatelný autorův tvůrčí princip, evokující energickou slovní hybnost, která směřuje k okázalé metamorfóze básníkovy řeči. I v samotném prologu sbírky „viděl jsem slova / plavat proti proudu / byla tu znova“ je tento Melicharův básnický dynamismus silně přítomen. Prolog zároveň příkladně evokuje rozrušení z tohoto pohybu, v němž lyrický subjekt odhaluje proměňující se vidění svého světa. Řečové ohmatávání okolního prostoru je přitom svázáno s prchavou nemožností stanovit jakýkoliv konečný bod. Roztěkanost imaginativní poetiky směřuje k ustavičnému osvobozování básníkových představ, jež především v první básni formou asociativních řetězců expandují takřka donekonečna: „děti na hrázi chytaly ryby / a mrtví se jim vplétali rybími prsty / mezi jednotlivé vlasy / jarmark vlastní nahoty se snažily / zakrýt necudností a práchnivou maskou dne“.
V úvodu knihy se básníkovo já neustále transformuje do rozličně pesimisticky nahlížených objektů. Statičnost jako by byla v této části sbírky zakázána: „jsem jen komáří sosák / zabořený do vlastního bezcenného / krví podlitého tílka / zapřený jsem boží syn / na výpravě za stříbrným rounem zlatá / jsou už vyprodaná“. Melicharovo básnické rozpínání se dosahuje až k mytickému vyřčení, jehož hranice jsou ovšem rozestřeny a ihned demytologizovány každým nově zakomponovaným slovem: „světy se opakují / lásky se opakují / vylučování se také opakuje / okřídlená ne / v rozpálené pánvi první ženy / tisícovky malých růžiček otvírajících své blizny“. Autorovo bájesloví je droleno a zároveň vědomě deziluzivně zrazováno: „svatý Martine jenž jsi přijel poprvé / bez koně a branou pro plebejce / branou beze slávy zadním dvorkem / zaplivanou pokálenou dlažbou“. Podstatný ale zůstává pokus tuto ztrácející se a ustavičně fragmentarizovanou mýtotvornou obludnost zaznamenat či se z ní jakýmkoliv způsobem alespoň vypsat. Právě z tohoto důvodu Melicharova poezie agresivně intervenuje do viděných předmětů. Silná imaginace takto vzniklých metafor připomíná surrealistické vize přecházející v přebujelé výjevy: „saju tu nekonečnou vůni“ nebo „jizvím tetované stromy sloupy v ulici“ či „křičím do potetované zdi“. Melicharův jazyk se těmito agresivními inferencemi vehementně dožaduje svého básnického prostoru.
Velice obdobně pracuje autor i s vlastní pamětí, která je ve sbírce rovněž vystavována chaotickému slovnímu přehlcení, evokujícímu nemožnost jakéhokoliv opětovného řečového i dějového zachycení: „jiné záznamy jiná zrnitost jiná míra / poškození všechny ty hlavní role / paralelních filmů“. Tyto výjevy jsou často doprovázeny deformovanou podobou reality: „vítr trhá kusy tváře slovníková hesla“. Básník prchá před svou vlastní minulostí, ve sbírce se mnohdy odvrací od toho, co chce popisovat. Jako by tím ještě umocňoval onu chaotickou změť básnického zření, ve kterém mísí prvky reálna a ireálna a které inklinuje k nihilistickým zakončením básní: „vstoupil jsem a / sedl si na židli zády k životu / a sledoval čas jak mizí“ či „sledoval jsem hlavy přišité ke kolenům“ nebo „dům před nímž sedím / zády k lidem / a kouřím / a prosklené dveře se otevřou / kdosi z nich vyjde [...] / až se zvednu / bude tu poušť“.
Melichar ve své prvotině nezapře vizionářsky stylizované polohy, promlouvající ke čtenáři ve spirálovitě vrstvených verších, které jako by převracely ustálená slovní spojení: „byli jsme opilí byli jsme vidoucí / a město se bortilo / a jazyky poprvé a konečně / splétaly bič / antibabylonský návrat / počali jsme stavět nové hradby / ze slovníků / koleje z tradic“. Autor se tak skrze své verše rovněž snaží vzbudit dojem, že má auru jisté básnické vyvolenosti, která míří k metaforickému vševyjádření, snaze vše slovně obejmout, což dosvědčuje například poslední báseň čtvrtého cyklu: „ukryl jsem u sebe / úplně všechny knihy / spálil jsem patenty / mocným sebral jsem hlas / nemocným naději / z jazyka smazal jsem zájmena / bohu poťouchle šlohnul jsem čas / a teď jsou všichni nazí / jako já“.
Básníkova touha dostat za každou cenu svůj jazyk do extrémních poloh se i přes veškeré snahy rozbíjet a všechna antihrdinská gesta stává ústředním tématem této sbírky. Melicharův slovní exhibicionismus, který vyvstává na povrch zejména prostřednictvím jeho slovních zákrutů („co šeptá do ran / pitevnitelného těla“) či prostřednictvím velice propracované zvukové podoby veršů, kdy autor často využívá formu asonance, plně koresponduje s jeho básnickou subjektivitou. Autor se pouze v některých momentech dokáže oprostit od niterné podstaty svých pocitů a úvah a zaujmout nezúčastněný odstup: „sype se z mraků suché listí / v letu ještě blyští se / anonymními barvami / na zemi / mokvá a hnije / než černý déšť dá poslední pomazání“. Melicharova obrazotvornost je přitom leckdy až programově podřízena silné sugesci výrazu a dynamické stylizaci. Každá strana sbírky je tak doslova přeplněna vyhrocenou existenciální tíhou, jež se ale ve výsledku rozmělňuje do pouhých litanických frází: „vydrápu se prázdný na kraj města / nepatřičný jako jizva v břiše striptérky“ nebo „moje papírové srdce krvácí / už jsem to zase vyhlásil / všichni se seběhli“.
Melichar si dle mého soudu i přes svou vyzrálou metaforickou magičnost slova, která spočívá zejména v jeho ojedinělé živelné imaginaci, ukousl příliš velké sousto. Rozhodně tím nechci říci, že by měl ve své tvorbě nastolit větší řád či spoutávat básnické obrazy do kondenzovanějších rámců, spíše chci poukázat na nedostatek pokory před samotným slovem, k čemuž se ostatně sám autor přiznává v epilogu sbírky: „jsem ochoten opsat všechna slova / jsem ochoten opsat všechna slova / jsem ochoten opsat všechna slova / jako trénink jako cvičení / na mnohem těžší úkoly“.
Básník vskutku slova jen opisuje, aniž by jakkoliv poodkryl jejich bytostný vnitřek. Pokud oním těžším úkolem myslí vytvoření sbírky, ve které tuto povrchní hranici naruší, jedná se o velice nadějný začátek.
Libor Staněk, iLiteratura.cz, 10. května 2017
