Octavio Paz: Indické odlesky

menu

Octavio Paz Indické odlesky

  • Esej z roku 1995, v níž autor rekapituluje nejen šest let svého pobytu v Indii v roli mexického velvyslance (1962–1968), ale také zážitky a setkávání s indickou kulturou při několika cestách před vykonáváním této funkce i po jejím ukončení. Pobyty v Indii zanechaly v Octaviu Pazovi hluboké stopy a ovlivnily nejen jeho básnickou tvorbu, ale také nahlížení na kulturu, umění, politiku a filosofii. Své osobní prožitky člověka patřícího do západního kulturního okruhu při setkávání s touto východní kulturou zpracoval v knize Indické odlesky, v jednom z posledních děl, které napsal. Esej nejen rozšiřuje naše znalosti o tak odlišné realitě, jako je ta indická v porovnání s tou západní, ale nutí nás rovněž nahlížet na plodné rozpory (někdy i soulad) mezi naším viděním světa a tím orientálním, nutí čtenáře hledat analogie na jedné straně, na straně druhé kontrasty. Octavio Paz v textu na mnoha místech srovnává mexickou a indickou společnost, upozorňuje na to, co je oběma kulturám společného a v čem se liší. Čtení eseje narušuje naše rutinní smýšlení o světě a nebyl by to Octavio Paz, kdyby v knize nevedl dialog s námi samými jako lidskými bytostmi.

  • V2 115 x 200 mm, 288 stran

  • ISBN: 978-80-7645-381-4, 978-80-7645-382-1 (pdf), 978-80-7645-383-8 (ePub), 978-80-7645-082-0 (Mobi)
  • Cena: 368 Kč (včetně DPH 10%)

Ráma a Alláh

První, co mě na Indii překvapilo, ostatně jako všechny, je různorodost výbušných kontrastů: modernita a archaismus, přepych a chudoba, smyslnost a asketismus, nedbalost a výkonnost, poddajnost a násilnost, pluralita kast a jazyků, bohů a rituálů, zvyků a idejí, existence řek a pouští, rovin a hor, měst a vesniček, venkovský život a průmysl na staletí vzdálené v čase a přitom obojí na jednom místě. Nejvýznamnější zvláštnost, kterou se Indie vyznačuje, však není ekonomické či politické povahy, nýbrž povahy náboženské. Koexistence islámu a hinduismu. Nejkrajnější a nejpřísnější monoteismus vedle bohatého a barevného polyteismu je spíše hlubokou ranou než historickým paradoxem. Mezi islámem a hinduismem existuje nejen rozpor, ale i neslučitelnost. V islámu je teologie jednoduchá a přísně daná, rozmanitost sekt a doktrín v hinduismu působí závratě. Mezi muslimy minimum obřadů, mezi hinduisty hojnost ceremoniálů. Hinduis­mus, to je soubor komplikovaných obřadů a islám je ryzí a jasná víra. Islámský monoteismus kategoricky stvrzuje nadřazenost jediného Boha, jediného učení a jediného bratrstva věřících. Jistě, islám zažil a zažívá všelijaká dělení, ta však nejsou hluboká a četná jako v hinduismu. Hinduismus připouští nejen pluralitu božstev, ale i doktrín (daršan), sekt a kongregací věřících. Některá z těchto bratrstev vyznavačů – skutečné náboženství uvnitř jediného velkého pluralitního náboženství, jímž hinduismus je – se blíží křesťanskému monoteismu, například to, jež se zasvětilo Kršnovi. Jiná připomínají spíše původní polyteis­mus indoevropských národů. Mají božstva, která střeží kosmický řád, bohy válečníky a bohy zemědělství a obchodu. V některém případě i boha stvořitele, v jiném kruh po sobě jdoucích kosmických období s jejich průvodem bohů a pozemských zástupů.

Není nic odlišnějšího než velké náboženské, básnické, historické a právní knihy hinduistů a knihy indických muslimů. Také neexistuje nic protichůdnějšího než jejich architektonické, umělecké a literární styly. Jde o dvě civilizace přítomné tváří v tvář na jednom území, nebo o dvě náboženství v lůně jedné civilizace? Na tuto otázku nelze odpovědět. Hinduismus se zrodil v Indii a má důvěrný, pokrevní vztah k védskému náboženství, což bylo náboženství árjských kmenů, které pronikly na subkontinent v druhém tisíciletí před Kristem. Naproti tomu islám je již utvořené náboženství, které přišlo zvenčí a k jehož teologii už nebylo zapotřebí nic dodávat. Navíc přišlo jako víra cizích vojsk, která v 8. století vtrhla do Indie. Šlo o vnucené náboženství. Bylo ale také něčím víc. Islám velmi brzy zapustil v Indii kořeny a stal se před tisíci lety vírou mi­lionů lidí. V průběhu celá staletí trvajícího soužití si obě společenství uchovala svoji identitu. Nedošlo k propojení. Přesto však muslimské a hinduistické Indy spojuje mnoho věcí: podobné zvyky, jazyky, láska k rodné hroudě, kuchyně, hudba, lidové umění, oděv a dějiny, abychom zkrátili výčet, jenž by mohl být nekonečný. Avšak dějiny, které je spojují, je také rozdělují. Hovořil jsem o soužití. Musím dodat, že toto soužití bylo dlouhým soupeřením plným podezřívavosti, výhrůžek a zatvrzelého boje, který se často změnil v krvavé střety.

K prvním vpádům muslimských válečníků došlo v roce 712 v provincii Sindh. Zpočátku šlo o výpravy za kořistí. Tyto vpády se však brzy proměnily ve skutečné dobyvatelské invaze. Po obsazení Paňdžábu následovalo založení Dillíského sultanátu (1206). Sultanát byl až do svého zániku v 16. století opakovaně obsazen různými dynas­tiemi, které všechny byly tureckého původu. Dobyvatelé a jejich následovníci nechali téměř netknutou sociální strukturu, takže na venkově a na vesnicích se život nijak citelně nezměnil. Velkou změnou ve městech bylo odsunutí dávných vládnoucích skupin – bráhmanů, kšatrijů, bohatých obchodníků –, jimž byla nadřazena nová turecká aristokracie. Tak následkem vojenského vítězství, které nezasáhlo základní sociální struktury, došlo ke změnám náboženským, politickým a ekonomickým. Hojně se konvertovalo k islámu. Politikou sultánů bylo udržet status quo, neboť většinu obyvatelstva tvořili hinduisté a konverze mečem, jak o ní uvažovali ortodoxní muslimové, by vyvolala pouze těžké nepokoje. Na druhou stranu sultáni a šlechta „hleděli vždycky zachovat svou převahu nejen nad domorodci, kteří nebyli muslimové, ale i nad Indy, kteří přijali muslimskou víru, a dokonce i nad tureckými muslimy přicházejícími ze vzdálených oblastí Turecka“.

Dillíský Sultanát byl centrem muslimského světa, jakkoli rozeštvaného vnitřními boji a povstáními ctižádostivých šlechticů. Jeho vrchol nastal v době obecného muslimského úpadku a velké katastrofy, která ukončila existenci chalífátu – dobytí a vydrancování Bagdádu Čingischánovými hordami v roce 1258. Dillí se stalo velkým a přitažlivým centrem islámského světa a mnoho intelektuálů a umělců našlo v novém hlavním městě útočiště. Avšak nehledě na kulturní znamenitost Dillí, nelze říci, že by sultanát byl v oblasti vědy a filosofie obdobím srovnatelným s Bagdádem nebo Córdobou. Skutečně, Dillí nemělo ani Averroa, ani Avicennu. Skvělé tvůrčí období islámu bylo završeno. To je jeden z historických paradoxů muslimské Indie. Její vrchol se kryje s úpadkem islámské civilizace. Existovali samozřejmě vynikající básníci, jako Amír Chosrau, jenž psal jak persky, tak hindsky. Muslimové významným způsobem přispěli k historiografii, což byl žánr, který v hinduis­tické literatuře téměř neexistoval. V porovnání s dějinami byla neméně důležitá hudba, z hlediska vztahů mezi muslimskou a hinduistickou kulturou možná ještě důležitější. Je známo, že indická hudba hluboce ovlivnila hudbu arabskou i hudbu Střední Asie. Proto jsem výše poznamenal, že mezi tím, co spojovalo obě společenství, se nachází hudební umění. Přesně naopak než tomu bylo v architektuře a malířství. Srovnejte Éllóru a Tádžmahal nebo nástěnné malby Adžanty s mughalskými miniaturami. Před očima nemáme různé umělecké styly, nýbrž dvě rozdílná pojetí světa.

A konverze domorodců? Již jsem naznačil, že miliony lidí přijaly novou víru. Téměř všichni konvertité patřili k nízkým kastám. Tak jako v případě Mexika konverze je výsledkem kombinací mnoha okolností. První okolnost byla politické a vojenské povahy. Šlo o dobytí území. Islám vzápětí otevřel možnosti zbavit se řetězu po sobě jdoucích znovuzrození (strašný karmický zákon akcí a reakcí), čímž přinesl osvobození nejen náboženské, nýbrž i sociální, jelikož konvertita vstoupil do bratrstva věřících. A konečně třetí okolností bylo působení muslimských misionářů. Stejně jako misionáři v Novém světě i súfisté zaníceně kázali, a to ve dvou oblastech, které jsou dnes oficiálně spravovány islámskými režimy: v Pákistánu a Bangladéši. V súfijském mysticismu je určitá panteistická žíla, která má jisté podobnosti s hinduismem. Ve 13.–15. století, to jest v období Dillíského sultanátu, do Indie emigrovaly tři súfijské řády. Jeho členové hluboce ovlivnili nejen muslimy, ale také hinduisty. Mnozí z nich si zároveň přisvojili panteistický monismus hinduistických mystiků a básníků spočívající v myšlence, že všechno je Bůh a spojit se se vším znamená spojit se s Bohem. Pro ortodoxní muslimské myšlení bylo toto učení zjevnou herezí, neboť hlásalo, že mezi Bohem a jeho stvořeními zeje nepřekonatelná propast. Boj mezi ortodoxií (šaríou) a súfijským mysticismem velmi poznamenal islámskou náboženskou literaturu. To není jediný případ. Obdobné napětí postavilo římskokatolickou víru proti mystickému hnutí západního křesťanství, svatého Františka z Assisi proti svatému Janovi od Kříže.

Súfijskou tradici během Dillíského sultanátu představuje množství významných postav, jako je slavný Nizam Uddin, stále ještě uctívaný v mauzoleu v Dillí, které uchovává také ostatky básníka Amíra Chosraua, jenž byl jeho přítelem. Súfismus tohoto období však nepřekročil hranice ortodoxie. Konec sultanátu je obdobím spojení hinduistického a súfijského mysticismu. Mezi hinduisty vzniká hnutí lidové zbožnosti k personalizovanému Bohu. Ten ztělesňuje pro věřícího absolutno. Spojit se s Bohem znamená dosáhnout osvobození (mókša) nebo přinejmenším těšit se ze zkušenosti božského. Není nic divného na tom, že lidová zbožnost (bhakti) stála v Indii za vznikem básní, zpěvů i tanců. Na druhou stranu byla chudá na filosofické a teologické přemítání, na rozdíl od bráhmanské tradice. V bakhti se dojde k božskému nikoli skrze rozum, nýbrž skrze lásku. Tři božské bytosti, kolem nichž se soustřeďují tyto kulty, byly Višnu, Šiva a Déví, mocná bohyně s různými podobami. Višnův kult získal dvě formy – uctívání Kršny nebo Rámy, což obě byla boží vtělení.

V těchto hnutích, v nichž se panteismus pojí s kultem personalizovaného Boha, je možné nalézt jisté stopy súfismu. Velký rozdíl podle mého spočívá v tom, že bakhti, hluboce prodchnutá citovostí a láskou k božstvu jako súfismus, je monoteismus odstupňovaný nebo lépe řečeno relativní. Při spojení s Kršnou nebo Bohyní se zbožný člověk pojí s projevem absolutna, nikoli s Bohem Stvořitelem. Kršna není jediný Bůh, který vylučuje existenci jiných božstev, jako Alláh v islámu. Avšak přesvědčení, že cesta k Bohu nespočívá v obřadech, což je osa hinduismu, ani ve znalostech, což je základ daršán, nýbrž v lásce, vykazuje nepochybnou podobnost se súfijským učením. Filosofický předchůdce súfismu, skutečný původ súfismu, tkví v myšlení „Španěla“ Ibn Arabího (1165–1240), jenž hlásal spojení s Bohem prostřednictvím své tvorby. Afinita Ibn Arabího k novoplatonismu je pouze jedním pramenem, z něhož čerpalo jeho působivé myšlení. Je v něm obsažen také exaltovaný erotismus, jak ho vyjádřil ve své knize básní Vykladač tužeb. Spojení protikladů, ať už jde o logiku nebo mystickou zkušenost, má také svou stránku tělesnou i kosmickou – kopulaci mezi ženským a mužským pólem vesmíru. Ibn Arabí, básník a filosof, prožil skutečné božské zjevení v postavě perské ženy, s níž se setkal v Mekce a která mu ukázala cestu spojení lidské lásky s božskou. Láska otevírá oči pochopení a svět lidského zdání, jímž je tento svět, se přetváří ve svět zjevený. Všechno, čeho se dotýkáme a co vidíme, je božské. Tato syntéza panteismu a monoteismu, tedy syntéza víry v božský charakter stvoření (svět) a víry v jednoho Boha Stvořitele, se o staletí později stala základem myšlení velkých indických mystických básníků, jako byli Tukárám a Kabír.

Jeden příznačný fakt: všichni tito mystičtí básníci psali a zpívali v místních jazycích, nikoli v sanskrtu, perštině nebo arabštině. Tukárám (1598–1649), hindský básník píšící v maráthštině, se nebojí hovořit o islámu těmito slovy: „První mezi velkými jmény je Alláh...“ Vzápětí však stvrzuje svůj panteismus: „Ty jsi v Jednom… V pojetí Jednoho není Já ani Ty…“ Emblematickou postavou těchto hnutí je básník z nižší kasty, tkadlec Kabír z Váránasí (1440–1518). Byl původně muslim. Na rozdíl od většiny dalších hindských básníků vyznává přísný deismus, avšak jediného Boha nazývá identicky jak muslimským, tak hinduistickým jménem, tedy Alláh i Ráma (Višnu), bezpochyby proto, aby zdůraznil své snažení o spojení obou náboženství. Rabíndranáth Thákur Kabírovy básně přeložil, protože plným právem viděl v jeho poezii nenaplněný příslib toho, čím Indie mohla být. Pro moderního historika byl Kabír „pionýrem zbožné hindské poezie a místní jazyk používal k popularizaci náboženských témat převzatých z hinduistické a muslimské tradice“. Jisté však je, že Kabír byl něčím víc. Byl velkým básníkem. Jeho vize byla sjednocující: „Je-li Bůh v mešitě, komu tedy náleží svět?… Je-li Ráma v obraze, jejž zbožňuješ, kdo tedy může vědět, co se děje mimo něj… Kabír je syn Alláhův i Rámův. Je mým guru, můj pír.“ Guru je hindský výraz pro označení duchovního učitele. Pír je totéž v súfismu. Toto mocné hnutí lidové zbožnosti nenalezlo odezvu ani mezi filosofy a teology, ani mezi politiky obou náboženství. Neproměnilo se tak v nové náboženství ani v politiku. V hnutí bhakti byl možná zárodek spojení obou společenství a zrodu nové Indie.

V 16. století nastaly velké změny. Bábur, potomek Tamerlánův v otcovské a Čingischánův v mateřské linii, velký válečník, jenž byl také šikovný organizátor a významný spisovatel, zakládá v roce 1526 Mughalské císařství. Byla to doba rozkvětu muslimské civilizace v Indii v 16. a 17. století. Úpadek začíná počátkem 18. století. Císařství však trvá až do 19. století, přestože je oslabené a sužované vnitřními neshodami. Tehdy ho nahrazuje anglická nadvláda. Tendence k rozpadu – trvalý rys indických dějin, jemuž neustále museli čelit i sultáni v Dillí – se prohloubila během dlouhého zanikání Mughalského císařství. Boje však nebyly jedině a výhradně náboženské povahy. Byly rovněž výsledkem ctižádosti vládců a národnostního soupeření. Vztahy mezi hin­duisty a muslimy nepřestávaly být napjaté, ale existovaly i harmonické chvíle, a to za vlády velkého císaře Akbara (1556–1605), osobnosti, jež požívá u Indů takové úcty jako Ašóka u buddhistů a Karel Veliký u Evropanů.

Až dosud převládá v Indii sunnitská větev islámu, která sama sebe považuje za pravověrnou a k níž se hlásí většina muslimů. Náboženští představitelé (ulamové, učenci) se na nástup Mughalů k moci dívali se znepokojením. Nebylo lehké zapomenout, že Čingischánovy ženy vyznávaly různá náboženství, což byl důkaz vládcovy nestrannosti, pokud jde o náboženskou víru. Ani na to, že Tamerlán upřednostňoval šíitskou herezi. V Akbarově případě se znepokojení brzy změnilo v nesouhlas. Jeho sňatek s princeznou z kasty rádžputiů a jmenování dvou vládců téže kasty generály jeho vojsk pohoršily pravověrné. Mnoho „důstojníků a Akbarových nejvěrnějších úředníků byli hinduisté“, říká Vincent Smith. Někteří Akbarovi důvěrní přátelé byli také hinduisté. Dosazení vládce Salima na trůn, jenž na něj usedl po Akbarově smrti pod jménem Džahángír (Akbar jej krátce před svou smrtí jmenoval svým dědicem), bylo umožněno díky podpoře rádži Man Singha a dalších vládců kasty rádžputiů. Dalším Akbarovým činem, který byl hozenou rukavicí nejen ortodoxii, ale i praktikám, které dodržovaly všechny islámské vlády, bylo zrušení daní, kterou museli platit všichni, kdo nebyli muslimové. Politika tolerance se stala politikou smíření.