První díl
Zarathustrova předmluva
1.
Když bylo Zarathustrovi třicet let, opustil svůj domov na břehu jezera a odešel do hor. V horách žil deset let o samotě, dlouze přemýšlel, a po celou dobu nepocítil únavu ani nudu. Časem se ale jeho srdce změnilo, — a jednoho dne vstal za ranních červánků, postavil se tváří ke slunci a takto k němu promluvil:
„Slunce, ty mocná hvězdo! Z čeho by ses těšilo, kdybys nemělo komu svítit!
Deset let jsi vycházelo před mojí jeskyní: beze mne, mého orla a mého hada by tě tvé světlo brzy omrzelo.
Ale my jsme tě každé ráno očekávali, odebírali jsme ti, čeho jsi mělo příliš, a žehnali jsme ti za to.
Podívej! Tíží mne má moudrost, stejně jako pilnou včelu tíží med, kterého nasbírala příliš mnoho. Potřebuji ruce, které se by se ke mně vztahovaly.
Chtěl bych rozdávat a podělovat se, dokud se opět mudrci nezačnou těšit ze své pošetilosti a chudáci ze svého bohatství.
Proto musím sejít do údolí, stejně jako ty každý večer sejdeš s oblohy za moře, abys svítilo v podsvětí, ty světlem přebohaté!
Proto musím, stejně jako ty, sestoupit, jak tomu říkají lidé, k nimž chci sejít do doliny.
Požehnej mi tedy, ty oko plné klidu, které bez závisti shlížíš i na ta největší štěstí!
Požehnej tento pohár, který chce přetékat zlatou vodou, v níž se odráží a leskne tvá blaženost!
Podívej! Tento pohár se chce vyprázdnit, a Zarathustra se chce opět stát člověkem.“
— A tak se počal Zarathustrův sestup.
