Martin Mařík: Olympos Mons: Privátní genocida

menu

Martin Mařík Olympos Mons: Privátní genocida

Vyšlo 7. 9. 2023
  • Kniha Olympos Mons: Privátní genocida, je autorovou prvotinou, ukázka z ní vyšla v roce 2021 v Revolver Revue pod titulkem Imago. Kratší povídky poté publikoval například v literárních časopisech Tvar či Pandora.

  • Tato kniha se těší přízně MK ČR

  • 114 x 200 mm, V2, 224 stran

  • ISBN: 978-80-7645-449-1, 978-80-7645-450-7 (pdf), 978-80-7645-451-4 (ePub), 978-80-7645-452-1 (Mobi)
  • Cena: 248 Kč

OVO

Řeřavé oharky v koutcích jejích očí žhnou rudým žárem. Zřítelnice dokořán, nozdry zeširoka rozevřené, ústa zírající – vše žhnulo rudou září. Zdánlivě zprvu jen plochý obraz, vrstvy barvy na strupatém plátně; živý však nevídaně. Tvář shora dolů zvrásněná rýhami tmavé fialové, černohnědé, zelené; prosvítala světlá siena kůže; kolmo na vrásy zejí rozevřené rány očí, úst. Vše v nočním oparu, cítí, že barvy nepravidelně pulsují. Nejsilněji ale vnímá průhled – skrze otvory obklopené řasami a rty zírá do nekonečného prostoru dalších a dalších rudých ohňů, vířících plamenů ve vesmírných tmách. Nic kolem té žhoucí hlavy nevnímá, okolí zmizelo v černotě… Rudými plameny začínají probleskovat nejprve sírově žluté, pak oslnivě bílé záblesky. Kontury očí a rtů žhnou rudě tím výrazněji. Nic než barvy; žádný zvuk, kouř. Jediný pohyb: žhnutí. Jen jeho oči a rozevřená ústa před hořící hlavou s řeřavými průhledy do nekonečna…

Ten prvotní vjem byl pro Georga fatální. Vnímá svět jen očima. I když – ne tak výlučně… Vůně, především vůně, a odpudivé pachy, i zvuky (ne slova, spíš hudbu), i to vše cítí, navíc sem tam si hmátne. Ale očima, řekněme, přemýšlí, žije: vidinami, představami, a koneckonců i barvami (zejména pigmenty) a částečně tvary kolkolem. Právě proto byl jasnou volbou k pozorování: Umístíme Georga do Petriho misky na živný agar, binokulární mikroskopy vyostřeny, hrotem preparační jehly se blížíme, připraveni odebrat vzorky; ještě ne k pitvě, to chvíli potrvá, a kdoví jestli. Sledujme bedlivě, jak čivy tvorečkovy reagují na vnější a jistě, hlavně na vnitřní podněty…

Otázka, zda sneseno dřív vejce, nebo vstříknuta spermie, dnes již Georga netrápí. Neřeší ani, byl­‑li sám prvotně vejcem, či spermií. Třeskutý první počin prosvištěl mimo něj. První dojem, jenž zřetelně pamatuje, je až stadium rýhování. Od toho vše počalo, blastulovými rýhami jsme zjizveni do smrti.

A ještě snad ani nezrýhován už vnímá jednu z fatálních predestinací, jež později dozraje v jediné možné vyústění. Zatím neví. Avšak už před samým porodem věštěno, co za dvaadvacet let zažije: vyhoštěn dočasně ze studií na Nejvyšší škole hnojné (kdesi mimo střed Evropy) bere dočasné povolání jako – potratář. Vozí, vozíkem specificky vrzavým, lehce oplodněné a znepokojené, většinou slečny, na omyvatelně vykachlovaný sál. Přidrží ženě, sice omámené rusou, vizourohltnou anesteziologyní, přesto reflexně sebou škubající, jedno či dvě stehna – než vrchní potratník kyretou vezme život, vysaje živůtek, zakrvácí kraťounce ochlupený klín – a veze odtěhotnělou na lůžko.

Mimochodem, některé mladé slečny – zaslechl nepřímo po chodbách – pěstily v těch časech jímavou zábavu, jež je zavedla právě do neporodnice. Kamsi, více rozverně než zoufale, volaly, ve hře zvané jejich hantýrkou telefon. Spočívala snad ve vytáčení – nazdařbůh – jakéhosi telefonního čísla, prsty přitom používal partner v příslušném dívčím ústrojí, ruku vzápětí střídal jiným údem. Touha po volání, dovolání se, je věčná…

Sál s červenými a bílými kachlíky na omyvatelné podlaze: Právě tady před dvaadvaceti léty Georgova matka porodila syna. Přesně tady. Už začíná proto chápat jediné: Nikdy tomu nebude rozumět. Nikdy nepřijde na skutečná, pod všemi vrstvami uložená PROČ – natož na odpovědi…

Pravda, párkrát cosi narůžovělého se vysoukalo zpod lbi: myšlenka! Začala popolézat, po rameni, po stole. Ale zásadně platí, že je Georg naprosto autonomně ovládán svým mozkem – sám nevládne ničím. Lebkohmota dělá si s ním po libosti, sadisticky, co chce. Jistě ho nezabije – vždyť zemřela by také v tu chvíli; vystavila však Georgovi jasnou diagnosu: jdi mimo hřiště. Nelze žít vlastní život. Pozoruje se, jiné též, vnímá – a nemyslí. Neschopen abstrakce může než popisovat čiré to, co vidí skrze mysl i bulvy.

Rozevlátý a utržený, musel Georg spáchat na sobě určitý itinerář praktického života (VIZ dále a pořád dále…). Pořádek, jízdní řád pro cokoliv. Teď se půjde umýt a pustí vodu z kohoutku, splní úkol nastrčení ruky pod tekoucí proud; nyní učiní úkrok ku dveřím, vyjde, otočí spínačem elektřiny… Netoliko je tento infantilní řád v obludném opaku k jeho vlastní tužbě: onu neukotvenost sobě vlastní nebrzdit, vyhnout se přístavům jakýmkoli… Neporušitelná nutnost soustředit se na běžné úkony, třebaže již léty cviku téměř podvědomě, vylučuje jakékoli uvažování obecnějšího stylu, pohled do budoucna, zmíněnou schopnost abstrahování, a de facto jakýchkoli úvah. A to ryze vědomě; věnujete­‑li se práci na splnění blížícího se úkolu: nasadit škleb, podat ruku a zamumlat frázi – pak nelze přemítat o výletech do vesmíru…

Je poslán dělat věci „konečné“, s „výsledkem“. Věci zbytné (žraní atd.) od toho jen zdržují; „výsledek“ je klíčem k životu. Ovšem životní praxe tohoto axiomu je tak vzdálena; doslova protikladná! Musíte­‑li našlapovat cíleně přesně mezi spáry dlažek chodníkových, nemožno zkoumat, proč tam­hle u kandelábru leží chlap, nehledě že v tratolišti čehosi… Kazajka, svírající Georga, je vlastní výroby. Proto se naučil libovat si – takřka, v nelogických konstrukcích, jež artificiálním způsobem „ospravedlňovaly“ neduživý stvol jeho mentální postavy (!), tvoříce mu průlinčitou oporu, ne nepodobnou pralesním těm houbám, jež v dusném tlejícím přítmí zdají se křemičitými zázraky, utkanými z bruselských pseudokrajek (+!+!+!+).

Že tuten fragmentární život bez vnějších problémů funguje už pár desítek let, svědčí nejen o úrovni většiny bližních. Georga živí cit. Ne láska (toto slovo zde zaznívá poprvé a naposled). Nýbrž cit, jímž slyne již améba, kdekoli její membráně postaví se do cesty překážky nebo potrava. Brvy, čivy – toť jeho faktické neurony, srdce, duše…

Retardační geny také způsobily, že při fyzickém malování obrazů jen trpně musel vybarvovat, co už předtím v lebce uhnízděno. Později to sice zvnějšku vypadalo jako „tvorba“ a „přemyšlování při práci“, ale to vše jen póza. Kamufláž: svým chmurně klabonosým profilem maskoval celkově vypitózní charakter díla… Obdobně, skryt v bílku a žloutku, předvídavě preferoval, či spíše jiného nic neuznával než četbu her bez rušení herci vykonavateli; skulptury vadily, nejsa dost placaté; zpěvohra úplně hnusila se mu…

(Ano, teď po letech najednou i opera je krásná, naslouchat čas od času divám a pěvcům je totéž co v záchvatu touhy žrát čokoládu – ale oboje už tryská z nudy a okorání).

Další v Georgově vínku: spoustu umělců že prý ta jejich vlastní práce baví, právě ta, které nikdo nerozumí; jak to – správně! – vyřekl v rozhlasové debatě kritik filmový: lidé z toho filmu, řekl, odcházeli, nelíbilo se jim to – a to byl jejich problém, podtrhl kritik. Má pravdu, ví i Georg: lidi JSOU blbci – o tom právě současné umění vypovídá nejvýmluvněji.

Je náležité si přitom opakovat, že géčka (naprosto všechna, to znamená většina) sice nevládnou uměním nenávisti – není jim to dovoleno, leč pomlouvačně pohrdat umějí všichni (všechna géčka) skvěle! Ovšem natolik na hraně, s tak rychlým kmihem kyvadla přízně, že nálada jejich životní mění se vteřinou, doslova: moucha zvláštněji zabzučí (posloucháš­‑li pozorněji, vše je podivné) – a vmžiku vedlesedící se stane opravdu přítelem: vždyť kdo jsme bez fatálních chyb! Načež v zlomku dalším je z něj zpět zhovadilec nade všechny vynikající… Nejen nejhorší člověk, ani pouhý zloduch pro nás outdooristy neexistují: Hitler – jo, byl hodně divnej, kdo nejni… Neznamená to, že nemůžeme zabít. Ovšem, můžeme zabít: leda v afektu nebo z nějakého jiného důvodu, třeba pro peníze a podobně, ale jinak jsme naprosto neškodní. A k tomu dobrá poznámka ženy (ne jeho budoucí): že některé filmové příběhy o rozpadu vztahu mohou mít přesto i happyend, to se prý může stát… Vždyť rozpad vztahu je sám happyend! Jeden se prostě chce rozejít s druhým, protože má třetího – chce konec, nový subjekt na konec též naléhá (neb chce svůj začátek), ergo smrt jednoho vztahu je logicky ze dvou třetin happyend… To staré známé kouzlo statistiky…

Co teď? Na řadě otázka víry, když ne ve svatého Bohameda, jestli snad věříme v přírodu nebo tak? Věříme, že má smysl desatero a vše obdobné a vesmír musí mít řád a smysl (smysl v chaosu – čili cesta je cíl, spatřuje jen bloud) – ale jak proboha věřit tomu, že za víru něco dostanu? Spasení??? Vyvolení, život věčný?!! Dostanu věčný kus masa, protože budu věřit, a získám tím boží pozici – protože já sám vím, kterak to s vírou je? Napasení? A taky je vše, žvatlá designovaný panák, otázkou míry. Víra taky otázkou míry? Poměrně Tě miluji, Pane Bože. Málem zbožňuji kozatou, zádumčivou Lucii. V Alláha věřím sotva ze šedesáti procent, bratře Chomejní…

To snad ne. To snad ne. Co je míň, než jsem já?! má Georg zagenováno. Nedbá varování: když nepřiplazíš se a nepřibodneš sebe ke křížku – skončíš u toho svého kosočtverce! Schválně, kdo první se vyrouhá… Však též břitký snímek, oceněný prestižním dvojitým Oskarem za naivitu a noblesu, pojednal o svatých kusech masa (přinejmenším kostí a šlach), nashromážděných za staletí nejprudšími kapacitami svých národů, jimž rabování Jeruzaléma nevráželo trny v oka. Moderátor celebrijního předávání Nejvyšších Cen zapříčinil však přítomným – a tím víc ostatním, o něž jde především – nehynoucí pozdvižení; následky nesli si až do konců. Celebrátník ve své sadomasáži neschopen ukočírovat vlastní žvanírnu: chtě každého natrhnout i polichotit, políbit i nakopat serval uzdu z tlamy a hýkal tak mocně, až brizantní výprsnice i brilantní smokáči pochopili: jsme tu všichni kvůli němu jen, veškeren celuloid a digitál točí se kol něj. To jeho ego!!! Poučení měl prenatální Jiřík (Georgíček) z losalamoského Washingtonu hned dvojí, protikladné, zcela již ladící sekvenujícím genům jeho: a… a zkuste si hádat, jaké asi…

Raději spějme zpět na prastarý kontinent. Ještě v lůně (ta záliba ho neopustila) matčině jede Georg z města Berouna (severovýchodní Evropa) podél řeky Berounky vápnitými skořápkami silurských ramenonožců věnčené parovlakem. Na rozlehlém ostrově onoho rozlivného veletoku pod starosmavým pravěkým hradištěm Karlsteinem zřel v podvečerním oparu, ale dost ještě ostrém Slunci: kol velkých pláten na stojanech pobíhají malíři, malíři mávající rukama; musí vystoupit. Křičeli: Naháníme na plátno tajemství, kultivujeme kvalitu díla, čekáme, až se na čáry a plochy usadí ono tajemné, co dělá umění uměním!

O pár let později pluje v balonu v tichu nad vsí Srbskem, zasazenou u téhož Berounkariveru; současně sám pozoruje vzduchoplavný stroj v podvečerním tichu, jen občasný sykot plamene bylo lze slyšet – a dole pod gondolou zase ti malíři…

Drobná vsuvka: Pozorovat se (nikoli rozumět si!) uměl Georg od mládí a nepotřeboval k tomu žádný psychomedikament (k Nevoli přítele Svetozára…). Stačí trochu se soustředit. Žijete­‑li de facto paralelní životy a vnitřní zrak vám stále dobře slouží, tak prosté… Vsuvky se posléze namnoží natolik, až zardousí prapůvodní nosný peň.

Vedle pisatele vynořuje se spisovatel: Mistře, mistře, jaké ilustrace byste vybral k svému dílu? Odpověď jasná: bloumal jsem Pradem, Louvrem, v Uffiziích, Akademii benátské – takže bych udělal takovou kombinaci reprodukcí mých obrazů hlav (olejů) plus fotografií bobků vypuzených z těla plážových krabů…

Přitom neutuchají ty božské pochybnosti: nesmíš mít bohy na Olympu, musíš mít jediného Boha… To je haupttrefa; neměl bys sice zabíjet a žádat manželky bližního… ale i to ti může(me) odpustit – jen musíš mít jediného Boha…

Čím to, že rozumím (rozuměj: toleruji) víc všem úchylkám než normálním lidem? ptal se zárodečný Georg každého rána, hledě do smutného zrcadla, česaje si budoucí pleš. Každého napadne nejpravděpodobnější vysvětlení, že jsou všichni ti normální de facto magoři, ale, to by bylo – beznadějně prosté… No nic; ale aspoň například co se týká tématu děvkařů – homosexuálů –, těšíval se především na pochod za práva zoofilů. Šťastný mekot ovcí a bekot koziček v cudných podprsenkách, a naopak, bučení koňův a ržání telátek… A co teprve pochod za práva homozoofilních krokodýlů, huj…!

K tomu přidejme princip vědeckého zkoumání, vetknutý mu na příkladu – dejme tomu – vápencového kopce kde jinde než při toku mnohoslibné Berounky. Chceš, v minimu aspoň, něco zvědět? Vezmi větší bagr, s obří hrabavou lžicí. Lžící. Kopec celý naber a vraž do výzkumného terária. Užij eklektory, elektronové mikroskopy, a zkoumej: Veškeré pravěké tvorstvo prvohorní, druho též, prosej desítky tun třetihorních spraší; spočti a urči každý mech a pařez i spóru současnou, kdekterého chvostoskoka; analyzuj prvky; zkonstruuj hypotézy o dávných pralidech jeskynních, promysli inspiraci poetům, grafikům, fotografům; neopomeň pitvu (aspoň rozbor, měkký­‑lis /jsi­‑li/) turistů ve vzorku přítomných. Vše promíchej a odhal vztahy mezi veškerenstvem tím vzájemné jakož i toho všeho k okolním galaxiím. Ozdob vějířem hnutí lidských mozků a duší, když jejich skořápky sedávaly na stráních kopce a míhalo se jim cosi vědomím i pod ním. Pak teprv můžeš si objednat dole v údolí sklenici, nikoliv sklenku, usednout ke stolu a zírat se zadostiučiněním: tohle je proslulé polesí, zvané Kodské!

Nevyplníš­‑li veškeré kolonky předepsané analýzy, aniž formuluješ závěry: nervosní, silně nervózní navěky zůstaneš…

Hlavou Georgovou poletuje další pírko ze vzpomínek na blahé dřepění ve skořápce: přirozené přece by bylo, by se člověk díky bazální ryzí upřímnosti, „pravdě“, až (teprve) následnými fabulacemi dostával dál a dál a nějak tento životní základ opřádal; ale my dnes musíme postupovat opačně: Na počátku je klam, jehož vrstvami se musíme probojovávat někam do hlubin a výšin, k čemusi aspoň trochu ryzejšímu.

Takže konečně jedna konkrétní záležitost: jedva se vykulila z vaječného lůna holá, smavými kučerami porostlá jeho leb, již hnízdila v ní myšlenka s aktem samotným spjatá – třebaže významu nabývající až za pár desítek let: Proč mít rád svou matku? Maminku, mámu?

Kdybychom nevěděli, že nás zrodila, co bychom k takové osobě cítili? Neustále žvatlá, zda se pořád máme stejně dobře, jak bylo letos na zájezdu na olympské riviéře, synáčku? (Myslíš, jak tvůj vnouček – můj synáček – tu želvu upustil, s nakřáplým krunýřem krvavou stopou se plazila do škarpy zdechnout…) Inu krásně bylo, ani rozvádět se nemá smysl… Cožpak nepozná svou zrůdu, kvasimodí oko, hřbet… hypertrichiózou poznamenaný, vyznamenaný Žid eritrejského původu, a oni mu rýsují hranice a vyřvávají o národu, tam nesmíš – pojď sem, máme rádi – nemáme rádi, zabít – nezabít: Lze vegetovat na tomhle světě, přizpůsobit se – či raději v klidu zalézt kamsi?

Vědci nám dobře napovídají, proč milovat matky. Od lesa: cožpak vědec může věřit v Boha? poletují časté dotazy chudomozků. A věda vpravdě úžasně odhaluje stále svištivějším tempem, jak funguje to či ono. Že tenhle šupinokřídlý motýl má rád modrou, protože tak velí pravěký instinkt, povzbuzovaný tím či oním genem; jakou délkou se modrá vlní, jak bengnul všehomír a kdy se zhroutí zas… ale proč je modrá modrá, k čemu ten vesmír je, Profesor stále neví a neví. Věří tedy v Stvořitele. Stvořitelku.

Dumat o lásce mateřské (z té strany opačné) však je marné, zkuste vyprávět matince o Warholovi a Velvetech… Nebo proč Jimmy (jistě, Jimi) patřičně v 27 zhebl… I když zde je odpověď exaktní vědy zřejmá: neb vidět starce šedobílého zapalovat elektrokytaru by zničilo smysl Všehomíra…

K podstatě nastávající tragédie Georgova života; nebo, chcete­‑li, k jeho předsudečné genetické výbavě: Chce příliš. Chce všechno. Francouzská teta moje (ta hodná, co léčila nás z trudnomyslnosti marně – ’lespoň alé le’lépe naučili jsme se předstírat), půjčila jemu, klučíkovi, strýcovu leiku a strýc mu ji chtěl odcizit zpět, lstivě se ptal malého: A co bys chtěl vlastně fotit?

Asi hlavně – všechno, odpovídáme bezelstně. Přitom již tehdy dobře víš, jak vyhrocené jsou mé schopnosti monomanické. Věnovat se malbě jednoho jediného obrazu sto let je slastné. Soustředit se na řešení jediné rovnice! Později dokážeme si vsugerovat lásku k jedné jediné tak, že bychom uměli pro ni zemřít zalknutím se, zadušeni jediným stahem hrudních svalů. A ještě poté milujeme zírat na jednu jedinou prastarou, pralesní poštovní známku tisíce hodin, zkoumat její zdravé mladé zoubky k nakousnutí…

Nicméně strýc tehdy ještě zpytuje: Proč tedy chceš fotit? Kluk mlčel samozřejmě, vždy, stejně já, stejně ty. Všechno, fotit všechno! A navíc chci, musím dělat cokoliv, jen abych u toho a o tom nemusel přemýšlet, vyhrkne Georg v odpověď jen o pár let později.

Strýc zabýval se profesně teorií všeho. Jak svůdné! Přitom nikdy, nikdy nemůže platit: při aplikaci v konkrétním bodě vždy ji lze usvědčit z fatální chyby. Kdo si ovšem podrží princip všeobjímavosti neustále narážející na nutnost výběru do smrti a nezhyne na tuto fatální rozkolejenost ve věku útlém, hoden obdivu. Ale právě na sklonku se nám tahle oscilace vymstí… Teta ze zlata.

Pro nás, nervní povahy, kteří již slečnám, babám učitelkám blahopřávali jsme podáním růží věnčených snítkou vždyzeleného aspergerusu z vlastní zahrádky – zdánlivým záhojem zprvu se jeví poctivá, duchabijná sběratelská práce v nejrůznějších oborech. Filatelie, entomologie, cestování (sběr vjemů), shopping (sběr zbytečných věcí), sociální se zasítění (prezentace nudných věcí), „vztahy“ (sběr panterů, é, partnerů s možným, nebo hrozícím, následným odchovem mláďat): vše to a mnohé další odvozené skýtá jak momentální radostnou konkrétnost, tak existenciální příslib nekonečnosti – finále svého pinožení nedohlédneš. Enfanterribilní axiom praví: Cokoliv děláš, o čemkoli přemítáš, stojíš­‑li tváří v tvář byť i Přišpendlenému Spasiteli: nikdy neztrácej ze zřetele, že podřezba žil není až tak zvlášť obtížná.

Leč neunavujme hodnocením podobných vyduchlin, chutě k jádru: cestu k nesmrtelnosti vidí Georg jasně: pojímat bytí v čase paralelně.

Nikoliv teď vyvzpomínat na kdysi či teď si představovat příští. Nýbrž uvědomit si vštípivě permanentní pocit, že jsme právě teď tím, čím jsme byli před chvílí či v kočárku a budeme zítra a v rakvi. Mimochodem, preventivně: hodlali jsme se vyhnout všem vulgarismům. Protože jsou tak libé a jadrné, chtěli jsme se pochlubit, že užijeme jen tři v celém nadcházejícím výkladu. Načež bychom je hned zčerstva vyjevili, ty prosté, leč nejmilejší: prdel, kurva, neser! – s dovětkem: toť vše, již nikdy více! I toto předsevzetí však posléze shledáno zbytečným. Jak by taky ne! Zcela obdobně, posuďme: vždyť například milujeme v tvorbě (nejen v tvorbě, viz sklony k monomanii) přísný, sevřený tvar, nerozptylující pozornost a neodvádějící od hlavního tématu, od cíle. Tah na branku – to je ono! To nás baví, to je chvályhodné! Leč svět je tříštivá bomba, a dobré úmysly k hovnu jeví se.

Krom toho jednou si Georg nasadil (omylem) hlavu operního pěvce La Scaly: Danubiela Dismase Bárty. Byla to ovšem hlava vážky – jež onen ve volném čase chytá a pojídá. Hlava s dvěma obříma očima, každé však složené ještě z tisíců dalších očí! Ommatidia tato neskládala ovšem obraz do celku, což činí geniálním hmyzům – každé z nich vidělo cosi zcela jiného. Ideální pro naši žebříčkovou soustavu! Bavilo nás přece vždy posuzovat, kde že ta hranice, od níž má něco nárok žít (tedy: že to nezabíjíme, čili že zabíjíme to tajně, s uzarděním nebo s nějakým vysvětlením). Vegetarián požírá chléb – tedy tráva, rostlina je věcí neživotnou, aspoň méně životnou. Šváb, nemaje mozku, má být rozšlápnut. Vlk, maje sice mozek, ale hanebný, budiž zastřelen. Černoch, má kůži hanebnou. Blahoslavená citovka Dzeržinskij, osobnost kalibru nejméně 7,65. Náš strýček Frunze.

Díky oku složenému Georg navždy bude zřít, vnímat mnoho podnětů současně: sedě v rozhovoru kavárenském slyší hukot vzdálených moří, vidí skvrny živých barev s přesnými konturami, odpovídá, pojídá a vyprazdňuje se zároveň, vše pozorováno, ba i zaznamenáváno… Přece tak celý vesmír se odehrává, jediná chvíle hostí myriády událostí, a fakticky jen nicotný výsek toho v Georgových gangliích. Čas všeho bytí souběží; paralelní žití darovali mu Danajští…

Nechci vás ani nás nevratně zaplétat, ač nás zdravé právě vaše schizofrenie tolik láká. (Zde nejedná se mimochodem o schizofrenii duše, nýbrž ducha, nesvatého.)

Když takový věčný ponor nevydržíš, praktická rada podá ruku. Stačí navštívit nejbližší porost mangrovů, před blížícím se odlivem – malebné jsou především východoqueens­landské. Pozor přitom, bosá noho, na trčící vzhůru ostré kořeny! Tam v křovinách pavouci balí své oběti v hebounký kokon, živé konzervy. Ovšem vypozorováno, je­‑li obětí brouk s tvrdším pancířem, lze ho vymotat ze smrtící příze a rozdýchat! Sám ovšem to nezvládne, nezbytná pomoc zvenčí. To je jediná, jediná vada projektu. Pro nás pečlivější: je­‑li to opravdu vada, pak tato úvaha má oprávnění dojít k plánovanému vyústění.

Je příkladně průměrným jedincem. Na tom dalo by se stavět, resp. z toho brát. Leč běda, statistika nezná bratra: nula plus sto děleno dvěma jest padesát. Vezmi esesáka a židovský dým z plynové komory, poděl dvěma a máš průměrný vzorek. Dle tohoto etalonu měř svět…

Zřejmé že k tak všeobjímajícímu a roztěkanému živoření je pevný jízdní řád nezbytný. Nevědomí – tedy vědomí jen občas pozorovatelné dotčenou osobou – musí bezpodmínečně vytvořit – výstižnější bude výraz vystavět – celý planý živůtek na rituálech, pózách, pseudomýtech, „lžích“ o sobě, druhých (a jistě, to populární denní snění!, bez něhož, jak kníká Zimmermanovic Bertík, nebylo by obnovující moci noci…). Vše v době, kdy vydává tvor počet ze svých dnů – a to může být kdykoliv! Toto kdykoliv!!! de facto při jakémkoliv jen krapet podceněném nezvládnutém podnětu znamená jediné: stačí malý cvrnk – a celá konstrukce zřítí se do základů (rozuměj: základů nemaje). Kdos bídné imaginace: představ sobě v průzračné temné modři vodních hlubin skvoucí křemičitý, spíš kalcitově korálový zářivě průzračný atol, všemi tobě blízkými věcmi, událostmi, bližními oplývající – ve vteřině ťukem pouhé hrany malíčku vlastního zhroutíš ten svět, zkalíš všechny city…

Paradoxem prohlédá Georg jistě to, kterak lidé zoufalství a smyslu zbavení mají životy nalinkované, jízdní řád ve všem, od porodnice po kremaci, nic o tom netušíce; proč on, vědomě vyplňováním katalogu posedlý, naopak bloudí celým životem… Chtěl by celým svým – ale čím to? Srdcem, to jistě ne; vůlí pohrdá, nerozumí pojmu; duší – tu nemá rád; říci celým mozkem či žlazami není chutné. Nicméně, usiluje stále celým svým –

Vštípeny dále tři klíčové postuláty, z nichž ten poslední nikdy, nikdy již se nezdařilo změnit (jen jednou). Prvý: Utíkáš, někdy jdeš či pak jen už uskakuješ na žírné zelené louce; zelené proslulé olejnaté barvivo: permanentní zeleň skvělá, říznutá ovšem malinko tmavšími odrůdami palety. Vždy slunce zář. Zem počíná se otevírat nejprve v dlouhých, neškodných průrvách. Jak tep zrychluje a blížíš se konci útesu, rozevírá se rudohnědě sytá půda pod zeleným kobercem blíž a blíž, až pod patami, vše bez zvuků jakýchkoli a za dne s modrými nebesy a zlatým svitem…

Druhý: Při stoupání schodištěm nevkusné, staré zašedlé stavby zříš ústřední výtahovou šachtu nejprve bez obav, i schody lze vnímat bezpečné. Zužují se víc a víc, a přitom stoupat musíš. Už tiskneš se zády k stěnám s ohavnými skvrnami, šachta holá, už ani chatrné zčernalé lano v ní nekomíhá; schody drolí se a drolí…

Do třetice to populární létání: Zprvu nepříjemný pocit promíšený touhou (před prvním přijímáním ženy /muže/), pak překvapivě namáhavý vzlet, leckdy doprovázen kroužením (většinou v podmračné dny či o soumracích) na velkém dvoře jakési polorozbořené sakrální budovy, resp. zahradě její, nutno překonat nejprve zdi a dostat se poté i nad zvonici. Následuje překvapivě libé shlížení; je­‑li závrať, jen mírná a lákavě zvědavá: Co bude, když se zřítím? Po odeznění (jak už víme, lhostejno zda v stavu „bdělosti“, či jiném) ovšem nijaká posteuforie: vždycky, vždycky totiž létá, truhlík, jen rukama. Trup je závažím. Při vzletu proto obvykle usilovně musí jimi mávat, ve výšce pak nanejvýše plachtit s pažemi rozpjatými; takový Ježíšek superstárek, kouska vznešenosti v tom nevidět.

Rovněž Profesor zaryl do kolébky Georgovy svůj neomylný entomologický skalpel. Expertem byl především v hovniválech a masožroutech, leč nad brouky vynikal coby hbitý řezač porouchaných mozků (jen bokovka: bující štěpinu v mozku Georgova táty už ani Profesor neopravil). Šťavnatý životní postoj Profesorův zakořenil do okolostojích leckdy pozoruhodné náměty. Tak vám řeknu, pravil jednou prenatálnímu Georgovi, tak krásný karcinom jsme na sále dlouho neměli. Rakovina varlat. A prorostlo to míchou až do mozku!

A Georg má paměť sloní.