Předjarní doba skoro postní
Bílé ticho půlky února
ostří si kosu brouskem větví
na ranu přesně mířenou.
Viny se větví
v slabikách kosů.
Vlasáč v Jeruzalémě
nastoupil cestu určenou.
Ve zbytcích sněhu syká plamen:
Nebudeš ty, kdo nakonec
zašeptá Amen.
Růženec
Holky vypuštěné,
dřevo hučí,
z nebe padá mana vláhy.
V ústech žvýkáš
luženské točené,
proti té pravdě nahý.
Vrůstáš do místa,
které se učíš,
v kuličce růžence to raší –
nyní, i v hodině smrti naší…
Pane, uprostřed churavých
I přes tu mlhu
od božího rána
je slyšet chvat i vzdech.
Jsme jako dobytčata:
co vložils do nás,
najdeš ráno
vysrážené na futrech.
xxx
Na okna vlaku
bečí mlha.
Světlučký křik.
S metlama stromů za Polankú
splétáme ruce –
nesmělé jaro, a já –
špatný katolík.
