Petr Mazanec: Podzimní chodec

menu

Petr Mazanec Podzimní chodec

Vyšlo 25. 11. 2023
  • Třicet let od napsání ústředních veršů sbírky Jarní chodec (Dauphin 2009) vychází Petru Mazancovi sbírka s názvem Podzimní chodec. Je to jeho devátý soubor, nakladatelství stále stejné.

  • Za tři desetiletí se změnil věk autora, změnilo se mnohé ve světě i doma, ale Mazancovo psaní moc ne – skoro vůbec. Bez pózy, bez verbalistní bezobsažnosti, zaumného jazyka, křečovité obraznosti, bez markýrování metahloubek. Jen věrně pokračující sebevyjádření pobytu a údělu, jen jeho vidění a prožívání světa.

  • 115 x 200 mm, V2, 64 stran

  • ISBN: 978-80-7645-494-1, 978-80-7645-495-8 (pdf), 978-80-7645-496-5 (ePub), 978-80-7645-497-2 (Mobi)
  • Cena: 268 Kč

(jdoucí vzpomíná na malého chlapce)

A jak šel, uviděl:

na minihřišti s puckou

tři kluci blbnuli.


A i když sychravý den,

na chvíli slunce

spořivě začalo hřát.


Podzimnímu chodci vytanul v mysli

malý chlapec,

jak pobíhá, chodí, bloumá tam

u Jílovského potoka,

kolem těch činžovních bloků

a válkou zanechaných proluk.


A starý muž se hodně snaží

na chvíli dostat se až tam,

kam vědomí jeho

ještě dohlédne,

došátrá.


(chodec se rozpomíná na staršího chlapce)

A jindy jak šel

(pár dní po polovině října

a některé listí už dole),

vzpomněl si,

jak jednou byl červenec,

jak horko, pusto

na horním konci Vackovy ulice

(kde kdysi hostinec U Modré hvězdy),

jak lidé se schovali v bytech,

v kuchyních nástěnné hodiny:

kdy už se přiblíží večer?!


A jak ten večer již i pro něho

(pro toho vyrostlého chlapce)

k hvězdnaté noci poplyne.

(procházející středem malého města pomyslel na básníka)

Ne – blázen ve svém městě,

pouze tu „občas chodí uličkami

a asi už mu trochu hrabe.

Celkem to ale ještě jde.“


(A možná v hnědých očích

té hezké mladé ženy

ani směšný není.)


(ve dnech před Dušičkami)

S tím podzimem potom šel

nejprve ulicemi obrozenců,

kteří v tom městečku nikdy nebyli.

Někde odbočil a někde ne.


A v domech, které míjel,

různá schodiště a různé byty

a často před nimi botníky,

v nichž vedle čistých také poněkud

zablácené boty.


Až dostal se na okraj města

a tam zas ulice Lipová, Luční, Polní

a nakonec Konečná,

která se vlévala

na parkoviště před hřbitovem.


(zpět na náměstí)

Když potom zpátky šel,

v hospodě dočetl se:

„Rád seznámím se se ženou

rodinného typu,

která má minulost

vyřešenou.“


Před sebe civěl tam:

minulost jakou?

zapomínanou?, vytěsněnou?


A budoucí čas? Ten

ještě ne

zúplna dořešen.


(co prospívá starým lidem)

Pro staré lidi někdy jsou lepší

listopadové dny,

když venku za okny

chvílemi list po listu (např. klenky)

pomalu klikatě

se snáší.


A uvnitř pokoje od radiátoru teplo

a nějaký tlustý román,

v němž hlavní hrdina dorazil domů (na str. 59)

z nečasu podzimního

a rozhodl se,

že něco přečte si

a důležitý dopis že ještě počká –

až zítra ho napíše.

(netuctové maloměsto)

To město bylo stejně zvláštní –

v jedné ulici déšť

a v jiné jenom mžení,

u U Modré hvězdy horko, dusno,

kilometr od ní ale (u nádraží)

padali sedláci.


V tom čase ovšem,

blízko před půlnocí,

doma na vsi o Vánocích,

než spánek ukončil den.