dauphin

49

Abych se mohl podrobněji zabývat Bertinou otázkou, musím se obrátit k mýtu. I naši psychologové a charakterologové z něj čerpají, jakkoliv si to často ani neuvědomují. Jedna kapitola Plútarcha nebo Vika mi dá víc než všechna jejich sezení.

S Bertou mě nespojoval jen vkus, ale i vášeň. Za toto dělení vděčíme Stendhalovi; to on je ustanovil. Teď, když vášeň zeslábla, dobrý vkus zabránil tomu, aby mezi námi došlo k hádce ve stylu Strindberga. Neobjevil se tu také žádný třetí, žádná třetí. Odcizili jsme se, což nás oba trápilo – Berta se nepochybně stejně jako já ptala sebe sama, nakolik je to její vina.

Nenechala si ujít pokusy o zlepšení, drobné návrhy, kterým ženy rozumějí lépe než my muži. Pokud jde o data, která zapomínáme snadněji než ony – proč dnes zdobily stůl květiny? Správně – bylo to výročí naší první společné noci. Pak zase bylo na stole oblíbené jídlo nebo měla na sobě levné šperky, které jsem jí dal, když byla ještě studentkou, a vlasy měla upravené jako tenkrát. Byly to krásné vzpomínky na staré časy, ale bohužel jen vzpomínky.

50

Odcizil bych se jí i bez tohoto povolání, které mě stále více zaměstnávalo, a dokonce se podepsalo na mém zdraví, zejména když firma nabyla nečekaně na významu. Jestliže mi lze něco vyčítat, pak je to má povaha, kterou tato práce odhalila, ale k tomu by časem došlo i za jiných okolností. Jak řekl jeden moralista, s věkem se zvýrazňují nejen profily, ale i charaktery.

Zajímalo by mě, jestli, pokud jde o Eros, spadám do běžné typologie. Kdybych měl vyplnit testovací dotazník, uvedl bych typ normálního partnera. Nemohu překvapit žádnou odchylkou fyzického ani duchovního druhu.

S tím bychom se neměli spokojit, statistiky jsou jen pro omezené. Co například znamená otázka „Která barva je vaše nejoblíbenější?“ pro toho, kdo se cítí dobře v mlžném oparu nebo pro toho, kdo je nadšen paletou, opálem, duhou, západem slunce v Manile? Pod každou normální vrstvou vždy nalézáme vrstvu hlubší, obecnější. Vrstvu lidství. Člověk zůstává záhadou par excellence.

Po odložení knih jsem došel k závěru, že jsem erotickým nihilistou. Co to znamená? Jednoduše řečeno nejvíc se mi líbí ty ženy, které mě neruší svou přítomností, jinými slovy které tu nejsou. To je, jak jsem řekl, velmi rozšířený jev, ale právě to na mně Bertě vadilo.

Teď bych se z toho mohl vyvléknout prohlášením, že jsem snad dokonce erotickým idealistou. Přítomnost milované by mohla rušit, kdyby oslabovala Afroditu. Poslední komnata zůstává zavřená a proniká do ní jen jediný paprsek světla. To je tajná příčina mnoha zklamání.

Touha po novém životě může být velmi silná. Napadá mě vliv provensálských trubadúrů na renesanci. Vita nuova – devítiletý Dante je proměněn Beatricí, stejně jako byl Petrarca proměněn Laurou – čím je vesmíru příliv, tím je člověku báseň: odpovědí nesmírným dálavám.

Ale nechci si hrát na nadpozemského svůdce. Vždyť i když Afrodita chybí nebo si zahaluje tvář, je Velká Matka nablízku. Láska se mění úměrně s rozvojem materialismu.

Můj nihilismus vychází z konkrétní zkušenosti. A jak už to tak bývá, právě první zkušenost se stala vzorem pro ty následující.

51

Především se mění bohové. Buď změní svou podobu, nebo tvář, anebo úplně zmizí. Podobnosti však vždy zůstávají, bez ohledu na to, kolik nových tvarů a podob vzniká. Je to stejné jako s živočišnými druhy.

To, že je Dionýsos bůh, považuji za omyl; odmítám to. Na Olympu má místo jako blízký příbuzný, dokonce jako čestný host. Dionýsos je zároveň více i méně než bůh – je odhalenou zemí, zjevující se přírodou. Je to démon, mnohotvárný titán. Tomu neodporuje ani skutečnost, že byl podle jednoho z mnoha mýtů, které se k němu vážou, prý Titány roztrhán – vždyť to je jejich přirozenost. Dionýsos je sám o sobě rozervaný, trhající i strhující. Jeho místo není ani tak na Olympu, jako spíše v Eleusíně, mezi Persefonou a Démétér.

Proto se domnívám, že je chybou, když Starý Buřič staví Dionýsa jako boha proti Apollónovi – zde se spíše střetla titánsko­‑démonická moc s tou božskou. Skutečnost, že z tohoto střetu vzešly dva druhy umění, zvláště hudba, Buřič dobře pochopil. A vrátil se k Dionýsovi.

Ale o tom nechci psát, přejděme radši k současnosti. Že se na svržení bohů podílíme hlavně my, trpící, je zřejmé až po Indii a Novou Guineu. Titánské síly oděny v mechanickém šatě obsazují zemi. Kde nevládne Zeus, ztrácejí koruna, žezlo i hranice smysl, s Áreem odcházejí hrdinové, se smrtí Velkého boha Pana umírá příroda. Tam, kde i Afrodita chřadne, dochází k nestoudným spojením.

Dionýsova přetrvávající síla svědčí o tom, že on jediný se drží. Je pánem slavností v palácích i vprostřed davů, je doma mezi knížaty i mezi žebráky. Jeho světlo září a vábí můry, jež v příštím okamžiku neodvratně sežehuje.

52

Kulturní park v Liegnitzu byl pro mě vskutku nepříjemným místem, a to i bez toho, že nás tam Stellmann stále tahal. Dokonce i ten název byl dvojsmyslný. Ve všední den, když bylo obsazeno prostranství před kasárnami, sloužil park k pořadovým cvičením a o nedělích k průvodům. Trávník byl sešlapaný, o květinách nemohlo být řeči. Uprostřed stála obří plastika granátu, která jak nás poučil nápis na podstavci, měla připomínat dobytí města. K ní vedla alej lemovaná sochami. To byla naše umělecká díla, zčásti ze sádry, zčásti z betonu. Jistě, nikdo nečekal, že tu zůstanou na věky. Jak požaduje Šigalev ve svém programu, elity se musejí čas od času zlikvidovat. Pak byly jednoduše hlavy vyměněny za nové, jak jsem sám po dvakráte zažil. Dokonce i na uličních cedulích a ve slovnících byla vymazána jména a změněna data – zkrátka už neexistuje žádná historie, jen události.

Jak se jen mohlo stát, že se tato poušť na jednu noc tak nádherně proměnila? Byl pátek, první máj. Všude v Evropě je to den svátků a tajemství. Ve Würzburgu projížděl ďábel městem v nádherném kočáře. Čarodějnice tančily na Brockenu, v údolí Bode bylo možné spatřit Brunhildu. Nebohé duše strašily podél řek, podzemní zvony se rozezněly. U nás ve Slezsku se říkalo: kdo uvidí o půlnoci padat hvězdu, ať začne kopat na zahradě; určitě najde poklad.

53

Nyní se sice průvody staly povinnými, ale den svátku zůstal nezměněn, protože každý režim žije z mýtu, i když v oslabené podobě. V zástupech lidu musela zapracovat vzpomínka, která je po rozvinutí vlajek vyhnala na volné prostranství, ke skutečnému pánu slavnosti. Musel do nich vstoupit, pokud se přímo nezjevil; ta proměna byla neuvěřitelná. I mě to uchvátilo, třebaže jsem sem přišel dosti zasmušilý.

Padla mlha, jak se to v této době často stává. Nad ní musely zářit hvězdy, ale lidé a věci byly vidět jen skrze hustý, takřka nehmotný závoj. V městských krčmách hrála hudba, ale do Kulturního parku pronikal jen dithyrambus bubnů jako vzdálené údery gongu.

Procházel jsem velkou alejí. Sochy se také změnily, už to nebyla žádná rádoby umělecká díla ani jejich persifláže. Vůdce strany se stal Héraklem, kat posledním dobrodějem, in­diánským bohem. Dokonce i beton odhalil své tajemství; jeho atomy byly také atomy mramoru – a snad i našeho srdce, našeho mozku. Nastalo velké ticho, dav se rozprchl do parku. Vzniklo tu veliké ležení.

Teď bych měl mluvit o setkání, které mě tu potkalo, ale něco nevyslovitelného se vymyká slovům. Už jen přerušit mlčení by bylo zradou. Již nikdy jsem nic podobného nezažil. Ani nevím, jestli došlo k nějakému dotyku. Ale přesto se můj nihilismus zakládá na skutečnosti.