Vstupování do proudu
Vstoupím-li jednou do toho proudu,
pohlédnu náhle z opačné strany
na všechny chodníčky,
které jsem na břehu
za roky nechal vyšlapané.
Tam kdesi vzadu pěšinka úlevy
(sotvaže tušit ji v houštinách)
nad svahem travin jedenkrát vysokých,
strašlivě zváleném pochybami.
Od zbytků tábořišť vborcených do stráně
smyčky tras
smazaných v jediný uzel.
Uvidím všechny – chodníček únavy
i můstek pokory všední a šedý;
tu stužku kroků spojených do cesty
závratně snadno pohledem.
A až tam, na kraji,
sotva krok ode mne
molo – snad jenom pár surových fošen,
po kterých ušel jsem svůj pochod pouští –
tam a zpět,
tam a zpět;
střepina věčnosti.
Jestli ten krok jednou udělám,
doufám, že ucítím,
jak každým jedním
odvždy jsem vstupoval do proudu.
Nároží
Jednou budeš otec.
Začne to tím, které tě jinak nepoznalo,
které se neprosilo, když jsi zavolal.
Přibudou otázky
a v každé slovo „tati“.
„Odkud to, tati, máš?“
„A to jsi tenkrát, tati…?“
Má stará nároží vyrostlá za těch let
navštíví fotograf s pátravým sklem.
Ty snímky napjatě
budu smět zprvu
sledovat plynoucí po jeho tváři
beze všech retuší lsti
a slitování.
A až se plátno zvrásní a zadumá,
až „tati“ přiroste i ostrý hrot,
budu ta odřená nároží znovu
a znovu procházet
jak cizí město,
hledat, co nechal jsem
sobě i jemu,
váhat a trnout, jestli dost,
aby se ke mně
znovu přihlásilo.
Noci
Ze všeho nejvíc
jsme platili spánkem.
Některá slova se prostě nedala vylákat za dne.
A noc?
V paměti nemám čas,
kdy bych byl nevěděl,
že dny jsou k žití
a noci k rozžívání.
Až se nás děti budou ptát, jak se to seběhlo –
oni a vůbec,
budeme vzpomínat. Tehdy, tam, pro ně.
Teď, tady pro nás, řekl bych: nevím.
Snad jsme si navzájem
dali dost nocí
rozpraskat znovu jeden pro druhého.
A jestli kdysi
přijde si pro radu
řeknu mu
(jí totiž na moudrost střádáš ty),
řeknu snad něco,
co bude k potřebě.
Jen kdybych neměl,
na paměť píšu si:
Zvažuj své dny, synku,
noci však,
ty dávej darem.
Výročí
Už máme prstýnky odřené roky
na ještě zvolna tvrdnoucích mozolech.
Už máme psa nad ránem v posteli
a na mysli stále, když jdeme ze dveří.
Už máme dům vyzděný přáními
na místě tolikrát vyprávěném.
Už máme mrtvé, které jsme spolu
nechali jít a spolu je nosíme.
Už máme vzpomínky a těžko uvěřit,
že patří těm, jimiž se vidíme.
Už máme jména, co jiní nenaznají, tajná
a nádherně pošetilá.
Už máme rány, o kterých ztěžka,
snad ale přeci hovoříme.
Už máme dítě – bůhvíkdo poslaný
odkudsi bůhvíproč právě nám.
Rýha únavy
Slíbili jsme si chápání,
soucit,
slíbili jsme si úctu.
Slíbili jsme si
s chutí
co neznáme,
nemáme, co ještě
nedovedeme.
Troufalé řečiště nadějí.
Slíbili jsme si dobrou vůli,
laskavou oporu,
rodinu.
Slíbili jsme si věčnost. Jistě –
tu malou,
jenom tu zdejší, a přece
hladově hlubokou pro naše zraky
vzrostlé
teprve pod okraj.
Teď spolu v objetí,
zakleslí,
pohledy měříme její úbočí.
Vymletá dvěma,
dvakrát tak hluboká,
dno příkré, těsné
i pro jednoho.
Rýha únavy –
naše první.
Táhnout,
troufale zakleslí provlékat
dvoudomé klubko korytem.
Když není, kam bych poodešel stranou
vymočit výčitky,
otíráš se úctou.
Nežity nevděku
znovu rozmokvané
mlčky
sliníme pochopením.
Vzpříčený mezi tebe a stěnu
domlouvám kostnatým údům, ať
podepírají tě laskavě.
Za noci pak
slýchávám ozvěnu
ševelit po úbočích:
… neznáme,
nemáme,
nedovedeme…
Říkají se různé historky o tom,
co leží
za rýhou únavy.
Jestliže ale jednou kdosi
odkryje
a bude tu stopu číst,
dokáže v oškrabcích naší vůle
vžehlených do rýhy tlakem těl
rozeznat kousky
té dobré?
Co myslíš?
