***
Křivolaká slova sem patří,
vždyť ani Balčik rukou Páně nevznikal.
Dřeli v něm Turci, Řekové i Švédi
a každý k jeho chorobopisu přidal své.
Nic tu však není krátké jako švédské tack,
nic tak dlouhé jako mikos.
Alláh přivřel blahosklonně oči
a muži rozehřáli uhlíky
na miskách vodních dýmek.
Dobytek vydechuje teplo
sune se líně po skalkách, žvýká nahořklé byliny
osolené vlnobitím.
Protéká tu věčný šum
a hráze mu staví jen
hrbolaté stěny starých obydlí.
Rozbité uličky určují tempo,
i ten nejsilnější
musí ohnout hřbet,
ať protáhne se
dřevěnými dvířky –
prostoupit a uvidět.
Balčik se otevírá.
Jestlipak do něj vstoupím?
A kde jsi ty?
***
Velmi, velmi líbezně
mi klokotá v uchu
tříšť vln mezi kameny.
Uslyším i vás?
Jaké asi budete?
Patří k vám tvář? Výraz?
Jste prý právě tím,
co obdivujeme,
až se nám z toho točí hlava.
Co mi chybí
a čeho chtěla bych víc?
Vždyť můžu už jen ztrácet.
I štěstí je ve svých potřebách omezené.
Cítím vaši přítomnost,
vynoříte se?
Vycházím do ranních mlh
zadumaného, zvlněného moře.
Kráčím až na samý kraj
rozdroleného betonového mola.
Nalákáte mě
našlehanou pěnou fantazií?
Co to bude za vějička,
na kterou mě –
když ne dnes, tak zítra –
dozajista přilákáte?
Sirény? Sirény!
***
Zjevení.
Právě ty, a nikdo jiný,
ty, můj osobní bůh,
a taky největší životní
zrádce,
bez něhož by
nezačal
jediný
můj příběh.
Karty se míchají
jako staletí a povodně.
Dionýsos leží na dně,
do uší mu šplouchá voda,
je po všem, Dionysopolis,
pouhá kulisa pro nové tváře,
pro ty, co ho shodily,
chasa, kněží, masa.
Vítej, Kybelé.
***
Mladičká princezna usedá na trůn.
Čekání budiž jejím věncem,
budiž i její nadějí.
Dálka má barvu modři,
trůn je ledově mramorový.
Chlad země,
pohyb vody,
od Černého po Azovské moře
válejí se mlhy nadějí,
právě a jen nadějí.
Lilie.
Irisy.
Dýchej a žij.
***
Přišel čas plení.
Je po dešti a hlína je dost měkká,
ruku má pevnou.
Jen nekonečně bláznivý
idealismus
mohl by zastavit
jemnou, však ráznou trajektorii
této činnosti
několika desetiletí.
Bohulibá práce,
půvabná zahrada
a nastolování řádu.
Mezi rdesnem a přítulou,
co tahá i s kořínky,
drží se zarytě jakýsi kořen
a jako tolikrát,
ani dnes pro něj
nemá jméno.
Zůstává.
Neslučitelný.
Tuhý, zakleslý mezi kameny,
nevypáčíš, nevyrýpneš, neumluvíš,
však si na něm třeba všechny nehty polámej
a celá se zpoť a znič.
Kolik let tu takto dumá?
Co vůbec bylo na začátku?
– Zmatek a ona, v rychlém víru
roztáhla ruce a nohy
natáhla je až po konečky prstů
a kdyby hlavu zaklonila,
urazila by si ji o patník kolem svých
uhrančivých, nekonečných cest.
Nehty bez laku,
oči bez mejkapu
jen doširoka rozevřené,
kamenné,
údiv –
ten první výhonek
z kořene pod kamenem,
to nekonečné odhodlání k životu,
však právě pro něj
nepozvedla nad jeho život ruku,
nesekla srpem,
nezadusila,
nezalila jedem zloby.
Jen pro ten údiv a radost
a nový jarní den
tady teď společně
hlídají
srpek měsíce
a ptají se spolu a spolu
patříme taky ke svítání?
Tohle není památník.
Tohle je oslava
neslučitelnosti
a krásy
a pomíjivosti.
