Radka Rubilina: Balčik

menu

Radka Rubilina Balčik

Vyšlo 12. 8. 2024
  • Poéma Balčik vznikla před sochou bohyně Kybelé – majestátně a vznešeně sedící na trůnu, ovšem s uraženou hlavou. Hlava bohyně se do dnešních dnů v Balčiku nenašla, zbytky jejího chrámu pohltili developeři. V meziválečném období na Kybelé navázala rumunská královna Marie, když nechala postavit pod bílými skalami Balčiku Tiché hnízdo, svou letní rezidenci. Černé moře spojuje několik zemí a propojuje jejich boje a smrt, Balčik je místo těchto střetů. Kybelé sice byla bohyně, ale měla také jednu slabost – miláčka Attise. Jemu je sbírka věnována.

  • Náklad 200 ks, 115 x 200 mm, V2,68 stran

  • ISBN: 978-80-7645-571-9, 978-80-7645-572-6 (pdf), 978-80-7645-573-3 (ePub)
  • Cena: 268 Kč

***

Křivolaká slova sem patří,

vždyť ani Balčik rukou Páně nevznikal.

Dřeli v něm Turci, Řekové i Švédi

a každý k jeho chorobopisu přidal své.

Nic tu však není krátké jako švédské tack,

nic tak dlouhé jako mikos.

Alláh přivřel blahosklonně oči

a muži rozehřáli uhlíky

na miskách vodních dýmek.

Dobytek vydechuje teplo

sune se líně po skalkách, žvýká nahořklé byliny

osolené vlnobitím.

Protéká tu věčný šum

a hráze mu staví jen

hrbolaté stěny starých obydlí.

Rozbité uličky určují tempo,

i ten nejsilnější

musí ohnout hřbet,

ať protáhne se

dřevěnými dvířky –

prostoupit a uvidět.



Balčik se otevírá.

Jestlipak do něj vstoupím?


A kde jsi ty?



***

Velmi, velmi líbezně

mi klokotá v uchu

tříšť vln mezi kameny.


Uslyším i vás?

Jaké asi budete?

Patří k vám tvář? Výraz?

Jste prý právě tím,

co obdivujeme,

až se nám z toho točí hlava.

Co mi chybí

a čeho chtěla bych víc?

Vždyť můžu už jen ztrácet.

I štěstí je ve svých potřebách omezené.

Cítím vaši přítomnost,

vynoříte se?


Vycházím do ranních mlh

zadumaného, zvlněného moře.

Kráčím až na samý kraj

rozdroleného betonového mola.

Nalákáte mě

našlehanou pěnou fantazií?



Co to bude za vějička,

na kterou mě –

když ne dnes, tak zítra –

dozajista přilákáte?


Sirény? Sirény!




***

Zjevení.

Právě ty, a nikdo jiný,

ty, můj osobní bůh,

a taky největší životní

zrádce,

bez něhož by

nezačal

jediný

můj příběh.


Karty se míchají

jako staletí a povodně.

Dionýsos leží na dně,

do uší mu šplouchá voda,

je po všem, Dionysopolis,

pouhá kulisa pro nové tváře,

pro ty, co ho shodily,

chasa, kněží, masa.

Vítej, Kybelé.

***

Mladičká princezna usedá na trůn.

Čekání budiž jejím věncem,

budiž i její nadějí.

Dálka má barvu modři,

trůn je ledově mramorový.

Chlad země,

pohyb vody,

od Černého po Azovské moře

válejí se mlhy nadějí,

právě a jen nadějí.


Lilie.

Irisy.

Dýchej a žij.




***

Přišel čas plení.

Je po dešti a hlína je dost měkká,

ruku má pevnou.

Jen nekonečně bláznivý

idealismus

mohl by zastavit

jemnou, však ráznou trajektorii

této činnosti

několika desetiletí.

Bohulibá práce,

půvabná zahrada

a nastolování řádu.


Mezi rdesnem a přítulou,

co tahá i s kořínky,

drží se zarytě jakýsi kořen

a jako tolikrát,

ani dnes pro něj

nemá jméno.

Zůstává.

Neslučitelný.

Tuhý, zakleslý mezi kameny,

nevypáčíš, nevyrýpneš, neumluvíš,



však si na něm třeba všechny nehty polámej

a celá se zpoť a znič.


Kolik let tu takto dumá?

Co vůbec bylo na začátku?

– Zmatek a ona, v rychlém víru

roztáhla ruce a nohy

natáhla je až po konečky prstů

a kdyby hlavu zaklonila,

urazila by si ji o patník kolem svých

uhrančivých, nekonečných cest.


Nehty bez laku,

oči bez mejkapu

jen doširoka rozevřené,

kamenné,

údiv –

ten první výhonek

z kořene pod kamenem,

to nekonečné odhodlání k životu,

však právě pro něj

nepozvedla nad jeho život ruku,

nesekla srpem,



nezadusila,

nezalila jedem zloby.


Jen pro ten údiv a radost

a nový jarní den

tady teď společně

hlídají

srpek měsíce

a ptají se spolu a spolu

patříme taky ke svítání?


Tohle není památník.

Tohle je oslava

neslučitelnosti


a krásy


a pomíjivosti.