Cukání městem
Když si doba věří,
co zve nepotřebným,
zboří.
I.
V bezútěšném umělu malé koupelny nad sportbarem
sází se spolu voda s plynem
o ryzí život Kateřiny,
jejíž jediným záměrem je chvíli
v klidu spočinout.
II.
Mezi příčkami, za deskami,
obkladačkami,
dějí se děje očím skryty,
toky, trubky a závity
konečnější a křehčí,
než se zdají navenek.
Nejsou vidět,
občas jsou slyšet.
Kdo jim rozumí,
ze znalosti zásvětí
se musí pravidelně opíjet,
aby je neviděl, neslyšel šeptat,
aby se pořád nebál,
že je přežije o tu vteřinu,
kdy je poblíž,
aby je musel spravit
a čekat,
že budou rychlejší,
křehčí
a náruživější,
než je on sám,
křehký a nedočkavý,
jen tak v pracovním
a s lepším povědomím o tom,
co se živelně děje ve zdech,
za kulisami.
III.
Jsou v pozoru
hbité na omak,
padají, když se proudy sváří,
dvě fáze se sejdou.
Ticho! Když nejdou.
Vybíjená.
Cvak a schází.
Město v nesnázi.
Bezpečí v noci,
ráno i ve dne stejné.
Bez nich to nejde.
Cvak.
Kabely v zemi,
spojnice nad zemí,
jsou v každém zázemí.
IV.
Jsme dva,
já o něm vím a on o mně ne.
Dvě vechtrovny jedné ulice naproti sobě.
Nejstarší a nejmladší.
Pořádek ulice, běžné ševelení.
Ostatní ale nevyruší zvuky,
ostatní nezaujme ruch,
ostatní jsou hluší.
On řeší své parkoviště, kočky, růže,
správnou proporci sklizně jedné třešně.
Nadávám těm, kdo mu močí přes plot,
těm, kdo přijdou, aby dům
a sebe
za víkend rozbili.
Nikdo jiný nekouká,
krom jedné báby, která kouká občas,
jen aby si nekouřila do bytu.
V.
Představa vůně páleného dřeva
dráždí nos i chuť na toulky,
závan a odstín světla stačil,
aby zosnován byl skutečnosti přečin,
neboť v bytě oči,
jež viděly, dlí.
Pak zase přijelo couvací pípání dodávek
v rytmu hlasu pěnice.
