Podezření na mrtvého muže v bytě
Už několik dní
má Marie podezření
že tam někde v tmavých koutech bytu
v jeho hlubinách
leží mrtvý muž a svíjí se
jak ho smrt bolí
už několik dní šátrá Marie smetákem
kam až dosáhne
a pořád jen pavučiny prach
smotaný do chuchvalců
občas žhavé uhlíky
Marie se nenechá zmást
je tu
někde tu musí být
takhle do vnitřku slepých pokojů
přitahují sluneční paprsky
jen mrtví
Marie to světlo nenávidí
strhává jí věrné slzy z tváří
jako vítr za volantem sportovního vozu
už několik dní Marie ví
že má v bytě mrtvého muže
už několikrát spolu mluvili očima
ale pořád je velmi plachý
Výškové budovy
Zeď domu
kouř z kanálu
v objetí s mlhou
strach
jako náplň figurky jdoucí
kluzkým směrem
co s tím uděláš
seřvi v práci uklízečku
seřvi
seřvi ji
Vyřídíme to spolu
Občas si na mobilu
zvětším tvou fotografii
a hladím ji prstem
je to jako zakládat požár
dětskou rukou
tón tvého hlasu
je klíč k nádechu
proti němuž není obrany
ať sněží nebo slunce prohledává rozpálené lesy
ať lišky srny zdivočelé kočky
umetají svou cestu závějemi
ať se na šedivém obzoru
třepotá ztracený pták
zdrhneme spolu
skrz temnotu kam se neodvažují ani démoni
skrz peklo kterého se bojí i čerti
skrz království hlouposti
kde bloudí i lidé
občas si na mobilu
zvětším tvou fotografii
pohladím ji prstem
a zapálím tak stovky světů
tón tvého hlasu je klíč
není temnoty která by se nás nebála
Likvidace masivního nábytku
Jsou Dušičky
popel z Janiny sestry
mám už několik let ve skříni
dočasně
jsou Dušičky
zapomněl jsem navštívit
popel z mámy a táty na hřbitově v Květově
jsou Dušičky
myslím na tátu a pak na mámu
tiše pozoruju odchod a návrat srdce
ten lesní hřbitov
je třetí bytostí kterou tam mám rád
jsou Dušičky svátek zemřelých
mám rád i skříň
a popel z Janiny sestry
navštěvuju každý den
když jdu pro trenýrky nebo triko
jsou Dušičky
Halloween
Spánkový dluh
Otevřeným oknem
padá do místnosti
bezbarvá vůně vzduchu
jako opilec na hubu
noc
a pak
všechno ultrafialové světlo
co slunce má
obloha tu hraje mnohem větší
roli
než ty
než já
než mlha
ze které dole nad naší střechou
vystřelili ptáci
a sousedka se sousedem
na sebe křičí
v dešti za oknem
vybuchlo celé hejno
myslíte že jsem se málo naposlouchal
bulení cizích dětí?
houkání sanitek
zní jako státní hymna
a pořád se někde
vraždí
ve jménu mysli
přestaň mě natahovat
na jazyk v puse
jsem rád když se dotkneme
ale
pustina
kde se nedokážeš přestat
zabíjet strachem
není film o lásce
když pračka dopere
zahraje dětskou melodii
z rozhlasového Hajaji
Konec nechtěných dotyků
Naše cesta vzhůru po fasádě domu
se zdá být nekonečnou
šestapadesátý den míjíme tohle okno
za kterým jsem býval člověkem
rozsvěcuje se a mizí ve tmě
jako šoustací maják
ostatní mravenci už mě jenom obcházejí
lidský život je tak krátký
a přesto ho nedokážou snést
vím přesně co se tam děje
uvnitř se teď neotevřou dveře
a stesk pohltí svět
i když je tak malý že ani není vidět
jen paměť všude jen paměť
větší než mravenec
Obzor je letící pták
Slyšíš kroky nočních pocestných
pod okny
i v sousedních bytech
jdou do zemdlení
až tam
kde krajina jejich bytů
splývá s horizontem
a horizont s jejich byty
označenými
srpkem měsíce
sny táhnoucí se za nimi
vlečou za sebou spáče
jako psi
a pak
když přejede trolejbus
a obzor začnou řezat blesky
holub sedící na suché větvi před domem
se ani nehne
spím do chvíle
než se vrhne proti obloze
Fotka
Zajímá mě
jestli i jiné lidi
napadají myšlenky
vždycky se zastavím
a udiveně zírám
jak myšlenka mizí
a v dálce splývá se vzduchem
který někdo dýchá
