Borek Nebílovský
Ráj mého dětství. Vůně, pocity, radosti i zklamání. Vůně chleba, dřeva, sena, chléva. Chlév plný vlaštovčích hnízd, kráva, prase, kozy a kůzlátka. Tak roztomilá svým skákáním a trkáním. Chalupa o dvou velkých a třech malých místnostech. Za války nás tam žilo čtrnáct, tři rodiny a babička. Všichni ve shodě.
Dva dvorky: horní a dolní. Na horním dvorku složené dřevo, na které jsme lezli a vraceli se s rozbitými koleny.. Pak zeleninová a okrasná zahrada a psí bouda se psem Mukynou. Pole od chalupy až ke stráni nad lomem. Podél cesty stromy sladkých amrhelí. Na dolním dvorku králíkárna, stodola, chlév, latrína u hnoje. Slepice, kachny, husy. Za ním pole až k lomu.
Lom, voda a nebe. Kolem dokola vysoké skály, z nichž vyrůstaly stromy a keře. Necky, prkna, staré pneumatiky, tak jsme se učili plavat a taky z nižších skal skákat do vody většinou bez dozoru dospělých. Pomáhali jsme jeden druhému, starší mladším. Tolik pulců a užovčích vajíček a tolik veselého smíchu. Užovky se vztyčenou hlavičkou před námi, proti nám, vedle nás. Nic nás neohrožovalo, i ta krásná hluboká voda byla k nám laskavá. Hry na hřišti nad lomem, poslední válečný rok i s německými dětmi, jejichž rodiny sem utíkaly před válkou a po válce se vracely do svých domovů. Ve slovní výměně sprostých slov se vyžívali hlavně kluci. A honem domů, když nám nad hlavami létaly „loutkaři“, jak říkali borečtí. Válečná léta, nálety na nedalekou Plzeň. Byli jsme bezstarostní, bezpeční mezi dospělými. Večery potmě se zpěvem u kamen. Až když už jsme spali, pouštěli si dospělí Londýn. Konec války a vítání Američanů, žvýkačky, čokolády a pro chlapy cigarety.
A další radosti. Pouť na Planinách nad lomem a pod lesem, s pětikorunou v kapse. Těch lákadel, stánky s dobrotami, klec s medvědem, střelnice, kolotoče a jak nám bývalo špatně z toho, co jsme si zaplatili pětikorunou. Posvícení s muzikou a tancem v hospodě u Podušků a my děti pod okny. Ta krásná podívaná a s hudbou. Tak to trvalo až do roku 1948. Poznávání začínající totality i odpor k ní. Tak malá vesnička se rozdělila na dva tábory. Léta přátelství se změnila v léta nepřátelství. Zloba, nenávist, závist. Nechápala jsem to a trápila jsem se. Ale ještě v té době byly oslavy Sokola a ohně k výročí upálení Jana Husa. Krásné bylo společenství děvčat a chlapců propojených rukama a píseň: „Kdyby ty jsi Masaryku, kdyby ty jsi z hrobu vstal, nad prodanou republikou smutně by jsi zaplakal.“ S touto písní jsme chodili v podvečer vesnicí, bylo to povzbuzující, nezapomenutelné. A pak vzpomínka na krásnou strýcovu knihovnu ve velké „sednici.“ Tam jsem sedávala v sychravých dnech a četla a četla. Dostávala jsem se mimo čas a vytvářela si krásné představy o lidech, o světě.
Tak skončil ráj mého dětství. Vyrostla jsem a musela se srovnávat s událostmi trpkými i hezkými. Mám v sobě stále všechny vůně z té doby, vzpomínky a zážitky, které malému člověku nejvíc utkví v paměti. Všechny milované a milující, kteří nás vychovávali k lásce k vlasti, ke skromnosti, pokoře svou moudrostí a laskavostí . Jsou stále se mnou jako ty vůně.
Čtvrtý dopis mému koni
Můj krásný koni s plavou hřívou,
jen ty víš, proč ses opozdil.
Zas jdeme spolu nad Úhlavou,
hladím tvou hřívu jako vždy.
Můj krásný koni s plavou hřívou,
řeknu ti všechno, čím jsem dnes.
Smutkem i radostí pomíjivou,
chodívám městem, hledám les.
Můj věrný koni s plavou hřívou,
je dobře nebýt dlouho sám
a nevidět budoucnost chtivou.
Jít spolu, hledět ke hvězdám.
Pátý dopis mému koni
Můj věrný koni s plavou hřívou,
Můj příteli, můj zpovědníku,
Proč se tvá plavá hlava pře s šedivou,
Proč se vše změní v okamžiku?
Stále je ve mně tíha minulosti.
Mám ji odhodit a nechat plout,
Jak tok Úhlavy bez lítosti,
Jít novou cestou a třeba nevzlétnout.
Slabost je pouhopouhé lpění,
V něm jsou stále mé představy.
Svět se každou vteřinou mění,
Já s ním. Vnímám tvou blízkost.
Snad mě uzdraví.
Až
Až nevědomý vítr pověsí
pověsí na hřebík
svůj rozedraný plášť,
mraky se uklidní,
rozplyne se zášť
a snad i nenávist.
Kdo jsi ty spravedlivý,
bez viny, bez poskvrny,
že zdviháš kámen?
Kde je cíl?
Kdo je pánem?
