Eland
Naklonil se nad hladinu, aby lépe viděl. Nehybná hladina zatím zrcadlí jen sebe, svou nehybnou hladinu. Netknuta, nečeřena.
Ani jsme v to nedoufali. Jak snadné to je, zbavit se zhoubnosti, jíž říkáte identita. Stačí otěhotnět.
Pregnantní přijdu na sál, a vyrvali mi ještě chvějící se, zmodralou identitku z útrob.
Byl volný; a mohli jsme slavit.
Proto, jen proto jsme se rozhodli vypsat příběh. Dojemný příběh, v jehož počátku nutno zvolit patřičný úhel, osobu vypravěče. Tuhle přišel kupříkladu telefonát. O způsobu smrti, jímž náš celkem nepříliš známý, přece však pamětihodný soukmenovec sešel. Když jsme ho kdysi navštívili, už polehával. Stačil však ještě v teráriích dusit plazy, hady, včetně ještěra blue tonguea. Tak mu tam říkají.
Volíme vypravěčem jeho otce. Synek tedy lemploval, pokud jde o práci. Zato pořídil ženě šest potomků. Kvůli lemplování jí byl opuštěn, vydán vplen běsům. Načež se pověsil. Kdesi na druhém konci světa.
Tu přichází otec na scénu, snad doprovázen dalším z hejna synů: v posledním momentu syna ještě zachraňují – (ptáte-li se na barvu jazyka oběšenců, jste obludné povahy), v komatu vezou oběšeného do nemocnice. Zmírá snad až po týdnu, deseti dnech…
Víme, že vám je to jedno; prostě máte rádi příběhy.
Však se dočkáte i vy.
Zatím jedeme vozem vykovaným z červeného dřeva, osly taženým, svištíme autostrádou vlevo v nejrychlejším pravém pruhu. Má milenka o 45 let mladší, pokud se hodláte pohoršit, vězte, je velmi příjemná na dotek. A nejde o pouhé dotyky: Je osvěživá, vždyť je to docela jiný člověk než já.
Netroufneme si nevarovat. Ač to do našich textů nijak ústrojně nezapadá, varujeme téměř vždy: Příběh = nesmysl.
Příběh totiž svádí do schematismu; stejně tak zloplodná bývá charakteristika postav či psychologizování.
Proč jsme se tentokrát odhodlali nedbat, ba se mu srdnatě postavit?
Vlivem neodbytné atmosféry. Jak tak svištíme, večernějící nebe, dosud bleděmodré, nejprve nabízí nevídaně neumětelské malířské skici. Menší cákance bílých oblak, tu rozpitou skvrnu, tam přes ni táhlou šmouhu, nahoře bílé vrásy a dole zas bezmála obdélník bíle nasvícených vodních par – tvůrce to namastil bez jednotného stylu, diletant.
Kodrcáme dál. Nad obzorem zdrcly se nyní mraky v horizontální pásy, dva tři nad sebou, naducané podélné kvádry tu tmavší, tam světlejší šedi, do lehkého modrava i jemného zelenava. Nad nimi ponechán užší volný prostor dosud prosvítavé bleděmodři, nad ním opětovně dvě tři vrstvy pásů oblak zdrclých z vzdušných vápencových, pískovcových sedimentů, jen je rozkutat vesmírným paleontologickým kladivem, rozbagrovat v kamenolomu.
Jak dál svištíme, přichází kolorované smrákání. Na foto vyhlíží víc karmínově, místo rudé naskakuje na matnici červeň až rudofialová. V reálu převládá oranžová, místy řádně prokrvavělá. Tohle už dostává do pazour profík. Nebesa cca mezi medium a rare. A teď se prosazují modro-šedo-černavá divoká oblaka. Vodou ředitelné pigmenty, rozpité, potrhané.
Nadšení z mraku vždy rychle poleví; – i rodilý slepec prožívá bezpochyby totéž ne jednou za život. Podvečerní vjem se chytře skloubil s ranní návštěvou skalních maleb. Lesothský Drakenberg jimi oplývá, přiznává lokální průvodkyně (souběžně mlaskáním a tlaskavým třeskem úst předvádí vyhynulou řeč), oplývá tak zhruba 150 let, až tři tisíce, i pět tisíc let. Nelze blíže určit, dodává ve shodě s kunsthistoriky, neb tvůrci nepoužívali pojidla, jsou nám tudíž vědecké metody bezcenné. Prvky maleb – tu antilopa současná, tady prastarý šaman v transu – překrývané a vrstvené po generace, nerozluštitelně prolínají prostorem i časem.
Vzhledem k tomu, že malby na stropě převisu minulý týden popadaly, jak skála rozpukala nekontrolovaným požárem – půda pro příběh je zkultivována.
Pozorujme neznámou zvěř, na safari. Kdepak sblížit se, proniknut do její mentality – jen bys z ní vyrobil stejné hovado, jako jsi sám. Musí zůstat krásní a cizí, pakoně a sloni a buvoli; jiní; ne zcela cizí, ale nedostupně jiní.
Totéž s bližními.
Ty nejbližší vypravěč uráží; mám je rád, myslí si – proto se před nimi nemusím přetvařovat.
Hádej, proč vidíš rozdíl mezi zvířaty v zoo, i tím prsícím se lvem na safari pohřívajícím mezi nadrženými automobily – a zvěří v přírodě?
Osmělování pokračuje:
Máme tu výstavnou expozici, v bývalé přístavní sýpce Cape Townu. Autory výhradně ženy, zaručeně. Témata výsostně globální: identita, kořeny, odcizení. Lokální šmrnc: boj za osvobození. Vše domrti imerzivní – jinak si ani neťukneš.
Vykořenění místní houmlesáci křičí: co to na nás hrajete?!? dyť prazákladní city, máme každej stejný – bílej, popelavě černej, žid, žena, muž… možná i křovák nebo masaj…
Koledují si; vykoledují si, aby je někdo okořenil.
Osmělování dokončeno, letíme na orlosupích perutích zpět, zpět od mysu plného klamných nadějí na severovýchod, pod převisy Dračích hor. Pevně se usaďte. Horor začíná.
I.
Lovci sedící u ohně pod skalním převisem před pěti tisíciletími nazvali své útočiště Giant Cave. Název se ujme, když ho upravíme na Giant Castle, přesvědčil je šaman.
Nejsou to ani lovci – spíš sběrači, paběrkáři dužnatých oddenků. Zvířecí kořist je řídká a neduživá. Ve svitu ohně pod večerními nebesy a okrově zbarvenou skálou však skýtají hrdý, nadějný výraz. Svit srpku měsíce zanedlouho nezabrání pozorování Jižního kříže, nad ním se rozvine Škorpión…
Dole v údolí zimní řeka osvěžuje vyschlé stráně. Orlosupi spí, kaloni a netopýři už protahují oplachtěné údy.
Mladý lovec – sám si jinak neřekne než lovec – spřádá plány. Do tranzu se dostane až za úplňku. Půl měsíce je doba dost dlouhá k nočnímu rozjímání. K fantazírování.
Teď se ale věnuje aktualitám. Konkrétně té jedné, štíhlé, na jejímž těle nyní odlesky plamenů zdůrazňují za dne jen naznačená zákoutí a výstupky. Zapálí louč a zarazí ji do rozevřené škvíry v zákoutí za skalou, opře ji o ohlazený výstupek…
Černé vlasy jí zdobí světlé spletené pramínky obarvené nažloutlou hlinkou. Hledí na lovce s dychtivými rozpaky. Včera vyslechla jeho samomluvu. Stál opřen čelem o skálu a vyrážel skřeky protkávané uvážlivějšími pasážemi, z nichž snadno rekonstruovala jeho motivaci. Nelišil se od sobě podobných, seznala, což ji potěšilo. Nejprve, jakmile skutečně dospěl, spatřil prý ve snu jakousi drobnou dívku světlých vlasů. Spřádal plány pln citu; světlovláska však pláchla. Poté mladík těkal a opíjel se krví kaloňů. Načež se zadíval do ní, probarvené brunetky – pokud zrovna nebyla nablízku jiná.
Dívka s tím byla srozuměna, matky jí neustále tvrdily, že plánovat nic nemá, budoucím matkám to nepřísluší. Druhým uchem pouštěla řeči ven, ale řídila se jimi. Cítila, vědomě, že jinoch touží po ukotvení. Že mu nezáleží konkrétně na ní, že touží po čemsi, o čem on ani ona netuší; nicméně že vyhovět mu nyní může být dobrým vkladem do budoucna pro oba…
Mladík pravda leckdy na sebevraždu pomýšlel; tomu se neubrání nikdo zádumčivý. Věděl taky, jak alergičtí jsou na takovou událost starší kmene. Jak lpějí na historicky zakódovaném sepětí s přírodou, na nevinnosti původních etnik. Sebevraždu lze připustit až v moderní době, ty seď na prdeli a nemel, vštěpovali mu. Co mohl chudera počít?
Šaman s náčelníkem, úsporní šlachovití skrčci nejméně pětadvacetiletí, mlaskavě švitoří a tláskají ústy těsně u ohně. Záda kryta ještěří koží, debatují zprvu nezávazně.
Nechceš sem vrazit pár náznaků? Tajemstvíčko, zádrhel, trochu to okořenit? co? popichuje druha náčelník. Není tomu dlouho, co funkci jednoho vůdce smečky (ti by se rozlítili, slyšet tenhle výraz!) rozdělili na dva posty, a užívali si téhle novoty.
Ani náhodou, jako bys mě neznal, durdí se šaman naoko. Vždyť víš, jak těma novotama pohrdám! Hezky natvrdo, napřímo, bez kliček, usmívá se samolibě; div si v zápalu sebedůvěry nesundá tradiční šakalí lebku z holé lebky. Oba intenzivně žvýkají a rozžvýkané vyplivují do ohně.
Jen preventivně, navazuje náčelník vážněji, jen aby se nám to nerozrostlo. Příliš nerozkošatělo. Už tu máme mladíka, dívku, nás dva; ještě přidat nějaké starší, pár oponentů a tak – a kdo se v tom pak vyzná? Když ani sami v sobě, jak vždycky říkáš mladejm, se nevyznáme… culil se šéf.
Šaman, včetně exhibic vždy naprosto cool, uvažoval reálně. Uvažuj reálně, napomenul žertem kolegu.
Počítám do týdne, dvou – nejvýše tedy dvakrát sedm nocí do úplňku, ušklíbl se a jeho druh též – čekám nájezd party z horní jeskyně. Kameny maj vostřejší než my, je jich víc – a, dodal už zbytečně s pohledem na hromadu ostatků osob blízkých na rozhraní světla a tmy u paty skály – a ty nás vždycky prořezaj…
…a ve výsledku stmelej, dokončil uznale náčelník.
Mladík držel dívku za ruku. Bylo mu fuk, zda je s ním ze soucitu, nebo plane obdivem. Touhu upíral k úplňku. Nyní však oboustranně cítí své dlaně, v zimním chladu horké. Vidí hvězdy, slyší řeku. Hovor od ohně k nim zaznívá tlumen do nesrozumitelna. Spontánně zaklonili hlavy.
Nechtěl spát sám.
Aby se úplně nezbláznil, natahuje mysl kupředu, do budoucnosti; minulost ho však požírá odzadu, a je rychlá, už dosáhla hrudního koše.
Ona sama nespala nikdy. Dnes však bossové vypadali zabráni nadlouho do tlachání, situace přitulila lovce k jejím povislým ňadrům.
Šéfové, jejichž slechy předčily schopnosti netopýrů, vnímali šustot smečky kontinuálně. Zaznamenali zavrnění šlachovité stařeny, bezzubě utrousivší „to je teda strhující děj“ – ani brvou nehnuli. Babu dobře znali, netroufali si. Přežila všechny plánované i nečekané nájezdy, táhlo jí na padesát, snad šedesát zim – to už je setsakra houževnatost. Matka – kurátorka, říkali jí pokradmu.
Zaznamenali ovšem i očekávaná slova mladého lovce, jenž nevěděl nic lepšího než se dívce začít svěřovat. Nevím přesně – začal dost nešťastně. Stiskem ruky ho povzbudila. Nevím, pokračoval srdnatěji, zda znáš Lewise-Williamse…? Pokývla neurčitě; kdo si má každého pamatovat, navíc často ve tmě, daleko od ohně.
Na tom nesejde, jde o věc, ne o jména, navazoval odvážněji. Stařena naslouchala ve stínu, šaman s náčelníkem špicovali od ohně. Mladík neotálel a napřímo, bezmála zhurta sdělil meritum věci:
Ty malby, skalní přece. Tamhle vlevo jsou hroši, věky věků tu už nežijí. A nad nimi jezdci s puškami. Jezdci z búrské apokalypsy, jež dle proroctví nadejde až za tisíc, za pět tisíc zim… Chápeš?
Rozumím ti, mlčky opět stiskla jeho náhle potící se dlaň. Nikde žádný vývoj nevidíš… za věky věků se výtvarný projev nezměnil…
Dech šamanův i náčelníkův se mírně zrychlil, zůstali ve střehu. Stejně tak kurátorka rodu, ta s obezřetným zadostiučiněním. Mladík, nedbaje zoufalství, dokončil výpověď:
Přece… jde o tu úžasnou, neuvěřitelnou kontinuitu! O zastavení času! Nemusíme plýtvat životy hledáním času ztraceného, ani vymýšlet budoucnost – žijeme stále teď a tady! Žádná relativita. Chápeš?
Mladík by dívce snad pustil ruku, tak se zazmítal, u vytržení. Stařena ve stínu bezzubě zaklela. Co taky čekat od mlaďocha! Zato šéfové pookřáli. Jinochovy akcie v jejich myslích nečekaně, o to bujařeji povyskočily.
II.
Mládenec a jeho milá prožívali hezký čas; přesně jak měli, bratr se sestrou. Dívka byla v permanenci i pro bossy, a permanentně těhotná.
Co kdyby to bylo i mé dítě, optal se nadějný jinoch jednoho večera, opíraje ji o stále vyhlazenější výstupek. Pokrčila rameny.
Po posledním nájezdu sousedních nájezdníků si chvilku namlouvala, že porodí ještě onačejšího tvorečka. Nájezdníci se honosili výrazně ztepilejšími, vznosnějšími postavami, nekompromisně snědší hladší pletí, ostře blýskavými bělmy…
Dcerkami, ženami obecně opovrhovala.
Vždycky, když mi šaman vyrve dítě z těla, jako bych se nadechla k novému, svobodnějšímu životu, vzdychala nejednou.
Lovec však žil jiným časem. Zatímco dějiny smečky (náčelník začal říkat: kmene) se kolem něj míhaly děsivým tempem, on se jen těšil, až za dva týdny, zhruba, nastane úplněk. Válel se chvílemi v tranzu již teď, v očekávání vyvrcholení…
Náčelník s šamanem si hleděli prořezávaného a stmelovaného kmene (smečky).
Neměl bys přimalovat do galerky další artefakty? nadhodil jeden jednoho večera u ohně. Možná, odtušil šaman; možná řeknu mladýmu, sám to už nedělám, záda v čudu… Mezi oběma nebylo tajemstvím, že čtyřletý šamanův syn je výtvarně velmi vyspělý, udrží se sám gekončím stylem i na převisech, a je autorem už dobré třetiny nových maleb.
Hlavně nezapomeň, zdůraznil boss kouzelníkovi, žádné pojivo = žádné stopy!
Nejsem včerejší; ani dnešní, odtušil šaman; DNA, to by se jim hodilo, prevítum, do něčeho nás zas uvrtat. Komplicové na sebe pobaveně mrkli. Ne nadarmo šéfovali. Jejich smečka i okolní tlupy, celý ten nesvorný, svárlivý kmen zmizí, v prach se obrátí. Rozborem kostí přijde se i na to, že zbytky kmene v Kalahari nejsou přeběhlíky odsud, ale zcela jiným kmenem… Vše bude známo, zarámováno, oštemplováno – jen skalní malby zůstanou jejich přičiněním nezařaditelné, svébytné, obtížně prodejné: Mohou být staré sto let, ale i tři tisíce, i pět tisíc – řekl o nich už před padesáti lety kunsthistorik.
Matka rodu má pod kuratelou veškerý dorost tlupy, učí hošíky vydlabávat ponravy, holčičky vybírat semínka. Jednou za měsíc se (starucha i patřičná děcka) účastní iniciační slavnosti, pod kuratelou šamana. Život ubíhá, jak má.
Jen lovec nemá stání. Recituje dívce poslední věty poslední kapitoly Lewisova spisku. Mlaskáním, tláskáním, všemožně se snaží sestře zprostředkovat obrazy, pocity mysli.
Dívka tak silný cit nečekala. Snaží se polykat obvyklé repliky: jako že poukazy na zbytečnost povídek a nesmyslnost příběhů kazí dojem z příběhu – a to že je účelem, smyslem těchto keců. Zničit dojem z příběhu.
Plně vytížena soustředěním na dění, jež aktuálně probíhá, vyjadřovala se vždy v pravou chvíli. Konstatovala. Tak věcně, až stará matka rodu na svou nástupkyni žárlívala.
Neodpustí si však tohoto večera, opřena o výstupek, leč s volnými ústy, sdělit milému jistou epizodu, jež jí samé připadá ne-li úsměvná, tedy poučná:
Došlo k úsměvné didaktické epizodce tuhle na pokoji. Neuměla jsem, nebo nešla pustit TV – tak jsem sedě v křesle naproti obrazovce šmátl po bibli (zde dívka přešla do mužského rodu, což vyjádřila trojitým umlasknutím spárovaným s nejtvrdším tlásknutím jazyka o patro, jež byla schopna vyvinout) na nočním stolku – v tmavomodré barvě příznačné – Die Nuwe Testament en Psalms, 1983 – vertailing (stejný rok vydání jako ten Williams!! vyjekl lovec)…
…Búrové věřili v Boha, Hottentoti a my Bushmeni ve své…
Ngokuba uNkulunkulu walithanda izwe kangaka, waze wanikela ngeNdodana yakhe ezelwe yodwa ukuba yilowo nalowo okholwa yiyo angabhubhi, kodwa abe nokuphila okuphakade. (z Elisha – Zulu do mainstreamu: God het die wêreld so liefgehad dat Hy sy enigste Seun gegee het, sodat dié wat in Hom glo, nie verlore sal gaan nie, maar die ewige lewe sal hê.)
…samozřejmě, jen jsem se tak nad Knihou zasnila, co že to znamená „život věčný“ (ovšem, dívka je zpět dívkou), jen tak snivě mi těká myslí… vždyť dozajista zemřu, a nevěřím, nevěřím, že opět procitnu… …život věčný… …asi, že to má smysl?
Mladík…
Mládenec nebyl na závěr její řeči dobře připraven. Snad i jaksi vyhekl, či co… Spíš nechce mým slovům, mým myšlenkám naslouchat, napadlo dívku; její náklonnost ovšem nijak neměkla.
Tím spíš, že věděla: její chlapec, lovec, přece dobře ví, o čem hovořím. Cítí totéž co já. Ačkoli jsem pravidelně osvobozována od obtěžkání, a on se naopak zdá spoután v zajetí sebe sama – máme tutéž ideu, totéž cítění…
Nemýlila se ani náhodou.
