V listopadu
V tichu nízko posazené mlhy,
v něžném odhlučnění,
přitisknutí k srdci,
na milosrdnou chvíli odpočinuli jsme od ostrosti světla.
Jen hejno ptáků občas neoblomně zakrákorá
o řádu světa.
a poslední mušky v poledním slunci, které
přivřelo oči,
vzpomínají,
jak kvetli jsme tu v plném létě.
A pořád ještě vyhřátá vůně dřeva
opuštěných letních chat
mudruje si o padající klenbě hvězd srpnových nocí.
A barvy listí se pomalu blíží ke dnu svých hloubek.
Až k momentu nepotřebnosti,
kde již očima nerušena,
brzy zakoření obroda.
Ranní mše
Mlha a orchestr nejjemnějších tympánů,
ručičky tajemných stvoření potrubí,
těch bájných hadů,
švitoří bytem
ještě v pološeru.
Měkkým světlem balím zbytky snů do hedvábí.
Hýčkaná v kokonu počátků dní,
kdy voní kávy, vajíčka bubnují,
ty malé naděje,
Navěky slepic
Na hřadle přeskládají nožky,
jedna, druhá, moje, tvoje.
Kohout rudý ve své válce
odklove půlnoc,
a pak už jako vánek z vějíře
vdechují spánek do peří.
Bod zlomu
Červenec roztrhl pavučinu srpna.
Viděls ji? Snad ještě nebyla babí.
Je čas téct s řekou, masírovat oblaka,
klesnout na ramena slunce.
Hladinu obléct do stříbrných punčošek,
kamenům dávat jména
a rozkřičet je pod jezem,
aby zůstala jen mezi námi.
