DAUPHIN
photo © Jan Horáček


Ulrich Schnabel  Umění zahálky aneb rozkoš z nicnedělání

Vyšlo 2. 7. 2014
  • Naše životy jsou stále přehlcenější informacemi, novými výzvami, neustálým pocitem nestíhání. Lidský mozek přitom potřebuje chvíle, kdy úplně vypne – jen tak zůstane kreativní a přemýšlivý. Takže toto je manifest za pomalejší život, za více zahálky i mimo sváteční dny.
    Tomáš Lindner, Respekt 51-52/2011

  • Manuál záchrany všech přpepracovaných, přegooglovaných, přefacebookovaných, přecomputerovaných, přemobilovaných a přemailovaných, tedy nás všech, kterým život protéká skrze prsty nikoli prožitky nýbrž daty, které mizí kdesi v nenávratnu spolu s naším štěstím. Jak zahálet a tím si uchovat svěžet a zdravý rozum. Jak přežít v době computerů bez antidepresiv. Chvála pomalosti a rozumu.

  • Na tuto knihu upozorňují Čítarny.

  • Přečtěte si recenzi na tuto knihu z iLiteratura.cz.

  • Vybaveno předmluvou MUDr. Michala Maršálka, primáře PL Bohnice

  • Náklad 1000 ks, V2 130 x 200 mm, 232 stran

  • ISBN: 978-80-7272-454-3, 978-80-7272-551-9 (pdf), 978-80-7272-552-6 (ePub)
  • Cena: 348 Kč (včetně DPH 10%)

Umění zahálky aneb Rozkoš z nicnedělání

Manuál záchrany všech přepracovaných, přegooglovaných, přefacebookovaných, přecomputerovaných, přemobilovaných a přemailovaných. Těmito slovy charakterizuje nakladatel knihu Umění zahálky aneb Rozkoš z nicnedělání od německého popularizátora vědy Ulricha Schnabela (*1962). Jde o celkově třetí, ale do češtiny první přeloženou knihu autora, který se obecně zabývá tématy ležícími na pomezí přírodních a humanitních věd.

Schnabel v publikaci nejprve diagnostikuje současný zrychlující se svět, v němž máme sice k ruce mnoho technických vymožeností, které naši předci neměli, což ale rozhodně neznamená, že bychom díky tomu měli více času sami na sebe. Zpochybňuje oficiální statistiky o tom, jak relativně málo času tráví dnešní lidé v práci, a poukazuje na to, že si mnozí nosí práci domů nebo přijímají další „minijoby“; současné dopravní prostředky podle něj nezapříčinily to, že bychom na cestách strávili méně času, ale prostě díky nim cestujeme na delší vzdálenosti; a ženy se podle autora věnují domácnosti méně dlouhou dobu než před sto lety, zato se ale výrazně zvýšil čas, který do téže činnosti investují muži, takže se celkově doba, kterou lidé tráví péčí o domácnost, vůbec nezměnila.

Navíc jsme díky vzrůstajícímu komfortu stále náročnější: zatímco se naši předci v nedokonalém světě prostě museli vyrovnávat s jeho nedostatky, dnes, kdy existuje a dá se koupit příslušný produkt k vyřešení snad každé potřeby, „již pro nedostatky neexistuje omluva“. Dále Ulrich Schnabel varuje před hrozícím „informačním otroctvím“, i když umírněněji a rozumněji než Manfred Spitzer ve své Digitální demenci.

Cestu z toho všeho hledá Schnabel v „zahálce“, kterou ovšem vnímá velmi široce. Nebo snad lépe řečeno: dává jí překvapivě „aktivní“ smysl (v originálu nese kniha název Muße. Vom Glück des Nichtstuns, přičemž první ze slov má ovšem i význam „volný čas“ či „odpočinek“, kterému i v češtině často dáváme přídomek „aktivní“). Právě „zahálka“ je podle něj předpokladem „transcendentní zkušenosti i její součástí“; jde v ní o intenzitu okamžiku, který se může protáhnout na hodiny a v němž se soustředíme na jediné: na vlastní bytí. Takovouto pozitivní zahálkou může být vášnivé zahradničení, noc plná vášně, tanec, meditace, četba, pobývání s „pohodově“ naladěnými přáteli nebo pobyt v přírodě (dokonce i pouhé prohlížení přírodní scenerie na fotografii mělo prý v jednom experimentu na duševní stav účastníků příznivější účinek než pohled na fotografie pouličního ruchu). K vnitřnímu zklidnění a uvolnění, nebo i navození jistého tvůrčího chaosu, z něhož se teprve může zrodit nějaký nový nápad, autor doporučuje i cestování vlakem i letadlem. Jako vzor jednoduše předkládá hrající si dítě, které je zabrané do své činnosti tak, že zapomene na čas a neklade si otázku, jestli mu hra něco přinese. A za další příklady mu slouží některé slavné tvůrčí osobnosti, jako René Descartes, který si prý velmi rád ráno přispal, stejně jako John Lennon, jehož jedinou fyzickou aktivitou, která ho přitahovala, byl prý sex. Schnabel polemizuje s rozšířenými představami o tom, že velmi výkonní lidé málo celkově spí, a snaží se dokázat, že mnozí si to pak nahrazují odpolední siestou, jejíž blahodárné účinky zdůrazňuje. Přichází dokonce s vlastí kategorizací různých typů poledního spánku, trochu podobně, jako když se u nás Karel Čapek ve svém textu Chvála zahálky snažil rozlišit pojmy „zahálet“, „lenošit“ a „odpočívat“.

Schnabel vědomě navazuje na autory, kteří v současnosti rozvíjejí podobné koncepty, jako Carl Honoré a Alain De Botton, a nezdráhá se je citovat. Připomíná také spisovatele, kteří o zahálce uvažovali podobně jako on už před desítkami let, například na Heinricha Bölla nebo G. K. Chestertona, který mimo jiné napsal esej O ležení v posteli, jímž je inspirován zmiňovaný text Čapkův.

Celkově je chvályhodné, že Schnabel nezachází do krajností a dovede například ocenit Japonce za to, že jsou současně mistry rychlosti i pomalosti. Nebere se úplně vážně, přiznává, že některé jeho návrhy nejsou zcela „ekologicky korektní“, a dokonce hned na první stránce připouští možnost, že mnozí čtenáři už to, o čem píše, dávnou vědí a praktikují. Jeho kniha skutečně není nijak revoluční, což by se u publikace s názvem Umění zahálky ani neslušelo. Díky autorovu vyváženému a mnohostrannému přístupu k tématu ale tento titul určitě stojí za přečtení, i když je už na potenciálních čtenářích, jestli budou důsledně jednat podle autorových instrukcí a vytvoří si k tomu „pěkný čtenářský koutek s příjemným světlem a vhodným nápojem“...

Jan Lukavec, iLiteratura.cz