DAUPHIN
photo © Jan Horáček


Alexander Pschera  Internet zvířat (Nový dialog člověka s přírodou)

  • Kniha o tom, jak se ekologie se vrací ke svým základům, o novém vztahům lidí a zvířat a také o tom, jak internet, k tomu může být velmi velmi užitečný (a jak se to celé děje).

  • Ekologie se musí vrátit ke svým základům, ke konkrétnímu vztahu člověka a divokého zvířete.

  • Pouze nová forma komunikace se zvířaty zase dokáže nadchnout lidi pro zvířata. Dnes lidem připadá, že pokrok, jenž je spojen s konkrétním zlepšením kvality života, stojí za podstatně větší námahu a je pochopitelnější než nějaký program na ochranu žab pralesniček v Kostarice. Naše kniha ukazuje novou cestu. Vypráví o onom disruptivním momentu technologie, v němž investiční bankéř z Frankfurtu na okamžik zapomene na své porsche a spřátelí se na internetu s pralesničkou.

  • Barevná příloha

  • Přeložila Jiřina Kučerová

  • Náklad 800 ks, V2 140 x 205 mm, 256 stran

  • ISBN: 978-80-7272-954-8, ISBN: 978-80-7272-953-1 (pdf), ISBN: 978-80-7272-894-7 (ePub), ISBN: 978-80-7272-895-4 (Mobi)
  • Cena: 348 Kč (včetně DPH 10%)

Pohádka o Karkulce, přírodovědkyni s iPhonem

Příroda není uzavřená sféra, do níž se nemáme vměšovat, nýbrž prostředí, jehož jsme součástí a do něhož zasahujeme natolik, že některé živočišné druhy si bez naší pomoci – založené na důkladné znalosti – samy poradit už nedokážou, tvrdí německý novinář a filozof Alexander Pschera. A také ukazuje, jak můžeme užitečněji využívat výpočetní techniku.

Mnozí autoři dnes přehnaně pesimisticky soudí, že moderní informační technologie fatálně poškozují vztah lidí k přírodě a uzavírají je do umělého světa, v němž pro skutečná zvířata a rostliny není místo. Německý filozof, novinář a překladatel Alexander Pschera (nar. 1964) je ovšem jiného názoru. Jeho kniha Internet zvířat: Nový dialog člověka s přírodou obhajuje tezi, že právě digitální přístroje nám umožnily začít novou, nadějnější kapitolu vztahu lidí a zvířat.

Vodní hadi hlásí tsunami

Po takzvaném druhém internetu, internetu věcí, podle autora přichází třetí generace internetu, „internet zvířat“, nebo v širším smyslu internet přírody, jenž „propůjčuje hlas zvířatům“. Tak jako internet lidí měnil společnost a internet věcí naši každodennost, proměňuje se internetem zvířat jeden ze základních aspektů našeho světa – totiž obraz, který máme o přírodě.

Nový obraz už není idealizující, nýbrž realistický. Konfrontuje nás s konkrétními interakcemi mezi zvířaty a prostředím, v němž žijí. A postuluje tři naprosto nová práva zvířat: „Za prvé: každý individuální živočich má právo mít svou vlastní identitu. Za druhé: každý individuální živočich má právo na to, aby ho člověk znal a chránil. Za třetí: každý individuální živočich má právo na to, aby ve svém nynějším životním prostředí nalezl optimální podmínky života.“

Internet zvířat podle Pschery „není založen antropocentricky, není uspořádán kolem člověka“. Nejde o jakousi obměněnou verzi internetu lidí, do které by byla zahrnuta i zvířata, ale zvířata sama jsou subjekty internetu zvířat, a to ne jako druh, nýbrž jako zvířecí jedinci. Až jednou internet zvířat nashromáždí reprezentativní množství zvířecích dat, nebude už příroda taková, jakou si ji představujeme. „Uvidíme ji takovou, jaká v okamžiku pozorování skutečně je, a rovněž uvidíme, jak se jednotlivá zvířata zachovala v konkrétních situacích, za něž jsme zodpovědní.“ To vše nám má nejen umožnit lépe zužitkovat zvířecí schopnosti, tedy že nás například vodní hadi budou varovat před tsunami a horské kozy před sopečnými erupcemi. Hlavně si od tohoto napojení autor slibuje kvalitativně novou úroveň komunikace: jednou prý dokonce „budou existovat také technologie, které zvířatům umožní blogovat autonomně, tj. bez lidské pomoci.“

Vlci potřebují příběhy

Představený koncept může působit lákavě, ale při střízlivějším pohledu narazíme na jeho četné slabiny. Především autor svými rétoricky silnými prohlášeními zakrývá, že internet, jakkoli tato síť může svou vnitřní provázaností připomínat ekologické systémy, je výtvor člověka, a zvířata do ní budou zapojena jen z našeho rozhodnutí/dopuštění a z našeho přičinění. Těžko tedy mluvit o tom, že by byla jeho subjekty – natož aby s námi jejím prostřednictvím vědomě komunikovala. To si můžeme představit u našeho domácího zvířete, které hypoteticky vyšleme do divočiny a budeme mu pouštět nahrávky našeho hlasu, ale jistě ne u divokého zvířete, které si k nám nevytvoří vztah jen na základě toho, že jej pomocí do jeho těla zabudovaných přístrojů budeme každou vteřinu pozorovat.

Pschera soudí, že data sama o sobě na odstranění předsudků například proti dravým šelmám nestačí. To se podle něj podaří pouze „prožitky a emocionalizací“. Vlci tedy potřebují příběhy, na nichž by se člověk mohl podílet: „Tím, že se stanou vypravěči svého vlastního příběhu, tím, že napíšou vlastní autobiografii, se zvířata vrátí zpět do kulturního prostoru lidí.“ Díky Červené Karkulce vlk kulturní prostor nikdy neopustil, mohli bychom dodat, nicméně autorovi jde samozřejmě o reálného vlka, nikoli o pohádkový konstrukt požírající lidi zaživa a mluvící lidským hlasem. Nicméně i takový skutečnější příběh umí spíše zprostředkovat (hraný či dokumentární) film, v menší míře už surové záběry z volné přírody, na které ne každý bude mít dostatek trpělivosti i vhledu, aby pochopil, co přesně se na nich odehrává. A opět – mluvit v této souvislosti o vlčí „autobiografii“ lze jen s velkou mírou nadsázky.

Každému čip či kameru

Autor jásá nad tím, že jsou každý den senzorem vybavována další divoká zvířata: „Vznikne tak obrovské množství dat, která se postupně poskládají do křehkého diferencovaného digitálního obrazu přírody, až nakonec budeme mít před očima komplexní obraz situace, v níž se to či ono zvíře nachází.“ Ano, díky novým přístrojům se jistě budeme postupně dozvídat nové poznatky, ale je možné, že řadu podstatných aspektů naše přístroje nebudou schopné zachytit, takže náš obraz jejich situace nikdy nebude zcela úplný.

A jestliže výhody tohoto konceptu autor podává přehnaně růžově a až „příliš hymnicky“, jak zaznělo v jedné německé recenzi, naopak rizika takového přístupu Pschera bagatelizuje. Připouští, že umístit vysílač na tělo zvířete žijícího ve volné přírodě přirozeně představuje značný zásah do jeho života, jenž může ovlivnit jeho mobilitu. I to, že „jakkoli je vysílač lehký, zvířeti hrozí nebezpečí, že omezí jeho pohyblivost a tím i šance na přežití“. Jinak ale tuto „drobnost“ skoro vůbec nebere do úvahy.

Dále si autor klade otázku, zda je v principu spíš lepší, nebo spíš horší, když lidé vědí, kde se ohrožená divoká zvířata nacházejí: „Pokud by se kupříkladu dostala lokační data těchto zvířat do rukou pytláků nebo podnikavců v oblasti turismu, mohla by se transparentnost mající zvířata chránit rychle obrátit proti nim. Samozřejmě je ještě příliš brzo, abychom v této otázce vyvozovali na základě existujících zkušeností obecné závěry. Stávající příklady ale ukazují, že transparentnost zvířata před pytláctvím spíše chrání, než aby měla na svědomí opak. Třeba u ibisů skalních se možnost sledovat ptáky migrující do Itálie vyplatila, protože italští lovci už si na ptáky netroufnou.“ Ano, v západních zemích může být efekt skutečně pozitivní, někteří lovci už dokonce přišli o lovecké průkazy, když se prokázalo, že právě oni osobně zabili některé chráněné zvíře. Například v Africe ale elektronická vysledovatelnost některých zvířat může vést k jejich ještě vyššímu ohrožení, takže se „technologie, která měla zvířata chránit, obrací proti nim“.

Pohled naklonované ovce

Naopak v ostrém k rozporu k autorovu nadšení ze zabudovaných vysílačů a skrytých kamer stojí jeho odpor ke klonování a genetickým manipulacím, který může souviset s jeho katolickým zázemím. (Pravidelně totiž publikuje o katolické kultuře, literatuře a mysticismu a o literátech jako Léonu Bloyovi). Autor tedy sice možná podnětně uvažuje o kontaktu člověk – zvíře ve stylu, o kterém kdysi psal Martin Buber jako o vztahu Já-Ty: „Aby člověk vůbec mohl ve zvířeti rozeznat možnost ‚druhého‘, je třeba nějakého spojení, kontaktu. Tímto spojením je pohled zvířete.“ Vzápětí však přidá apodiktické tvrzení, které nemá žádnou oporu ve skutečnosti a vychází jen z jeho ideologického předsudku: „Pohled naklonované ovce je odlišný od pohledu pravé ovce. Tento ‚naklonovaný‘ pohled je prázdný“.

Dost negativně se autor vyjadřuje o zoologických zahradách i o přírodovědeckých dokumentech, které jsou podle něj příliš umělé: „Obrazy ibise skalního vytlačují skutečnost ibise skalního. Obrazy zvířat se posunují před zvířata samotná. To je důležitým příznakem postmoderního vědomí přírody. Moje procházka mnichovskou voliérou byla cestou skrze řadu obrazů, nekráčel jsem konkrétní přírodou. Ukázala mi, že už zvířata nemůžeme ve skutečnosti spatřit, prohlédnout si je, a už vůbec se jich nemůžeme dotknout.“ Oč je jeho dálkový kontakt s divokým zvířetem vybaveným kamerou reálnější, zůstává diskutabilní, ale nejde o otázku banální či zcela zbytečnou.

Karkulčino video

V jistém smyslu je tak kniha také umělecká vize, v níž autor kreativně interpretuje román Bílá velryba. Nebo nově převypravuje pohádku o zmiňované Červené Karkulce: „Červená Karkulka se lesa nebojí a už vůbec nemá strach ze zvířat, která v něm žijí. Miluje srnce, jeleny, lišky i zajíce. Každý den objevuje něco nového, většinou opodál cesty, a proto také k babičce přichází zpravidla pozdě. Ale to nevadí, neboť když vypráví o svých nových objevech, stará dáma září štěstím. Zvířecí stopy a ptačí hlasy jsou pro Karkulku poselstvím od přátel. Dokonce i tklivé hvízdání hýla ‚dýdýdý‘ jí vždy dokáže radostí rozbušit srdce, a když se za soumraku vrací domů, neslyší v sýčkově svádivém houkání ‚půjď půjď‘ nebezpečí, nýbrž přitažlivost. Je to hlas přírody, kterému Karkulka nesmírně ráda naslouchá. Její matka netuší, že právě proto chtěla Karkulka iPhone. O chatování s kamarádkami stojí stejně tak málo jako o nezáživné videoklipy. Ale ta spousta přírodovědných aplikací jí otevřela zcela novou bránu do lesa. Nejenže teď dokáže lépe identifikovat hlasy ptáků a číst zvířecí stopy. Od té doby, co si do telefonu stáhla Animaltracker, ví, že má liška Marta v doupěti u mýtiny před babiččiným domem čtyři liščata. Ví, že luňák červený hnízdící ve smrku na konci mýtiny se tento rok vrátil ze zimoviště jinou cestou. A především ví, že již několik dní se v kraji potuluje krásný, velký šedý vlk. Pochází ze smečky z nedaleké Lužice a slyší na jméno Ferdinand. Ferdinand Šedý, jak ho potají nazývá, nosí na těle vysílač GPS, díky němuž ho lze sledovat na každém kroku. Informace o tom, jak vypadá, kolik váží, s jakou smečkou se potuluje, kolik má dětí a co všechno už na svých toulkách zažil – to vše si Karkulka může přečíst na svém profilu v aplikaci Animaltracker. Zelená tečka na mapě jí ukazuje Ferdinandovu aktuální pozici. Karkulka se chvěje, když se Ferdinand blíží k silnici první třídy nebo dálnici, a doufá, že v pořádku dorazí do nejbližšího lesa. Dnes se ale Karkulka třese ještě mnohem víc. Ne strachem, nýbrž radostí. Na displeji GPS se totiž objevila zelená tečka symbolizující Ferdinanda a blíží se k červené značce udávající její vlastní pozici. Je blíž a blíž... Minuty jí připadají jako hodiny. Už už ji opouští odvaha, když tu se z houštin vyloupne mohutný šedý stín. Ukáže se majestátní vlčí lebka a na pár vteřin setrvá ve strnulé poloze. Ferdinand Šedý! Vlčím pohledem zkoumá mýtinu, skoro se zdá, jako by i on na něco číhal – snad Karkulku nezvětří. Děvče spustí nahrávání videa. Teď se zvíře dalo do pohybu. Pomalu, ale jistě přechází vlk louku. Míří přímo ke Karkulce. Video běží. 2 minuty. 2 minuty 30 vteřin. 3 minuty. Karkulku chytne křeč do nohy, ale na bolest nemá čas. Vlk je od ní sotva 20 metrů. Karkulka citlivě přejíždí kamerou po těle zvířete – filmuje hlavu, hřbet i hustý ocas. Vlk se zastaví a hledí přímo do objektivu… A právě v tu chvíli oznamuje pronikavé ‚píppíppíp‘ příchod esemesky. Matka! Digitální signál proniká idylou lesa jako smrtící šíp. Ferdinand Šedý se vymrští a jako namydlený blesk mizí mezi kmeny stromů. Karkulka taktak stihne sledovat, jak se zelená tečka na displeji čím dál víc a stále rychleji vzdaluje od té červené. ‚Sbohem, kamaráde!‘ zašeptá. ‚Ať se ti vede dobře!‘“

S lecčíms v Pscherově knize Internet zvířat tedy můžeme polemizovat, ale celkově si zaslouží ocenění za myšlenkovou odvahu a hledačství. Přírodu autor nepojímá jako uzavřenou sféru, do níž se nemáme vměšovat, ale jako prostředí, jehož jsme popravdě součástí a do něhož zasahujeme natolik, že některé živočišné druhy si bez naší pomoci – založené na důkladné znalosti – samy poradit už nedokáží. A pro leckoho také kniha může být dobrým vodítkem k tomu, jak užitečněji využívat výdobytky výpočetní techniky, totiž zmocňovat se jejich prostřednictvím živočichů kolem nás, aniž bychom je kvůli tomu museli chytat do sítí a napichovat na špendlíky.


Jan Lukavec, iliteratura.cz, 17. 9. 2018