Malá paměť Benjamina Kurase
Benjamin Kuras využil jarní koronavirové karantény k sepsání čtivých memoárů. Způsobem
autorovi vlastním se zde prolíná rozverný i vážný tón. Čtenář se bude chvíli smát
a vzápětí zasmušile přemýšlet o krizi naší civilizace.
Při pochmurném začátku listopadu, kdy jedna neblahá zpráva střídala druhou a kdy z
různých koutů světa přicházely jenom mlha a mráz, mi udělala radost jedna knižní novinka.
Jako doušek čaje z termosky v tomto nečase přišla vhod Malá paměť od Benjamina Kurase.
Oblíbený spisovatel, dramatik a publicista – máme-li vyzdvihnout alespoň některé
z jeho profesí a dovedností – v době jarní karantény nezahálel a sepsal memoáry.
„Malé“ proto, že nemá jít o ucelenou autobiografii, ale o výběr toho, co se ze života
hodí si pamatovat – výběr, který může „časově i tematicky skotačit sem a tam“
a mezi událostmi se propiplávat „autorovou myslí, emocemi, idejemi a bláznivými nápady“.
Má to být „ani ne tak psaní o životě, jako psaní o psaní“ neboli o autorově spisovatelské
kariéře a o událostech a lidech kolem ní.
Kuras se vrací k hanáckým kořenům, ke studentským letům a spisovatelským i rozhlasovým
začátkům. Následují vzpomínky z činorodých let emigrace, kdy se jeho druhým domovem
stala Velká Británie, tehdy stále ještě si zachovávající svoji osobitost a šarm. O
práci v BBC, v divadle, o psaní divadelních her, o Londýně, o pozoruhodných lidech
i o cestování po Evropě v předmaastrichtské době, „kdy každá země chutnala a voněla
jinak“ – o tom všem je tato rozmarná část, ze které čiší pohoda i trochu nostalgie.
Vážnější tóny pozvolna přicházejí v období po pádu komunismu, kdy se Kuras napůl vrátil
do původní vlasti, zatímco druhou nohou zůstával v Londýně. Autor dochází k poznání,
že návrat po dlouholeté emigraci neznamená jednoduše příchod domů, ale do jisté míry
jde o další emigraci do cizí země.
Po svobodných a nadějeplných devadesátých letech se začalo smrákat. Autor „se začínal
trápit obavami o budoucnost civilizované demokratické Evropy a sledoval její postupující
ohrožení, sílící eurounijní byrokratizací, islamizací a migrací, na základě odpozorovaných
faktů a událostí probíhajících v západní Evropě“. Se vstupem do nového století se
pomalu a nenápadně hromadily známky oklešťování svobody a demokracie.
Jako jeden z prvních v naší zemi (mimo jiné spolu s Václavem Klausem) si Kuras všímal
nepříznivého pomaastrichtského vývoje evropské integrace a kritizoval jej ještě před
naším vstupem do Unie. Už začátkem století hovořil o „upevňování nadnárodních byrokratických
kolosů s pravomocemi, které nepodléhají demokratické kontrole a které už evropští
voliči nebudou moci změnit“ a později správně pojmenoval podstatu euroústavy, respektive
Lisabonské smlouvy.
Ve světle nynějšího obrazoboreckého a klekacího šílenství kolem „Black Lives Matter“,
které vygradovalo v době koronavirové pandemie, autor rozvíjí své dlouhodobé téma
politické korektnosti, respektive ustupování nejrůznějším menšinám. Nově pro něj nachází
přiléhavý pojem diverzitokracie. „Diverzitokracie postupuje přesně podle Orwellova
varování, z něhož si udělala recept a stala se přesným opakem toho, co původně znamenala.
Místo aby jednotlivé rozdílnosti včleňovala, dělí je na skupinky (též označované jako
menšiny), jimiž společnost rozděluje a rozkládá... rozdělila společnost podle staré
osvědčené marxistické šablony na skupiny (čili identity) ohrožované, a proto hodné
ochrany oproti skupinám (čili identitám) neohrožovaným, a tudíž ne-li přímo ohrožujícím
ty ohrožované, tak přinejmenším se nacházejících v postavení, z něhož ty ohrožované
ohrožovat mohou. ... Skupiny ohrožovaných se ... stávají skupinami privilegovanými,
se zvláštními právy bez příslušných povinností, zatímco skupiny klasifikované jako
neohrožované se dostávají do postavení méněcenného, se zvláštními povinnostmi bez
příslušných práv.“
Podle Kurase anglosaská civilizace, která vždy bývala racionální, pragmatickou a humánní
záchranou světa před řáděním diktatur, sama zešílela a samotnou svou vahou by mohla
strhnout svět do chaosu. V tomto světě se skoro jako jediný ostrůvek rozumu, klidných
emocí a politické stability jeví střední Evropa.
„Má-li z této pandemie a pandemonie vzejít nějaká renesance, ve Střední Evropě k tomu
má šanci největší, ne-li jedinou. Společné vybudování politické archy, která by potopou
bezpečně proplula, je možná sen příliš optimistický. Realističtější nadějí je aspoň
vytváření individuálních morálních skafandrů.“
Tyto skafandry by se musely sešívat ze základních civilizačních principů, jako jsou
tyto: „Na každé negativum se dá nalézt pozitivní přístup vytvářející nové příležitosti.
/ Aby bylo vzdělání k něčemu užitečné, musí se zbavit ideologického balastu a soustředit
se, podle Komenského, na osvojování praktických dovedností vytvářejících hmotné i
duchovní bohatství a na pěstování charakteru. / Charakter i praktické dovednosti se
pěstují překonáváním překážek a osvojováním pracovní kázně, touhy po vědění, radosti
z dozvídání, vášně k tvoření a úsilí o skvělost. / Svoboda se musí denně praktikovat
a bránit, aby nezanikla. / Práva nemohou existovat bez povinností. / Když k tomu necvičíme
děti od malička, děláme z nich lemply, ničíme jim život a ohrožujeme ostatní.“
Kurasova Malá paměť je barvitým souborem humoru, životních zkušeností i hlubších myšlenek
a podnětů. Ve svém střídání tónů a nálad čtenáře pobaví, rozesměje, ale místy i zamrazí
a vede k neradostným úvahám. Optimistické momenty ale jasně převažují a čtenářovy
retní koutky by měly po dočtení závěrečných řádků zůstat v pozvednuté pozici. V každém
případě jde o knížku, kterou stojí za to číst, a to s tužkou v ruce.
Tomáš Břicháček, iDnes.cz/BLOG, 12. listopadu 2020
