I. DVA WINSTONOVÉ
Třináctého prosince 1931 vystoupil na newyorské Páté avenue z taxíku sedmapadesátiletý anglický politik, který byl stále ještě poslanec parlamentu, avšak ve vládě své strany již nebyl tak úplně vítaný. V New Yorku měl zahájit přednáškové turné, jehož pomocí chtěl získat část jmění, o něž přišel před dvěma lety při krachu na burze. Protože byl Angličan, navíc „rozhozený“ svými problémy, podíval se špatným směrem a nevšiml si přijíždějícího automobilu. Ten ho v rychlosti asi padesáti kilometrů v hodině srazil na chodník a chvíli ho vláčel, přičemž mu zlomil několik žeber a roztrhl kůži na hlavě. Kdyby byl zemřel, vzpomínalo by na něho dnes jen několik historiků specializujících se na britské dějiny počátku dvacátého století. On ale přežil. Jmenoval se Winston Churchill.
Téměř o šest let později, 20. května 1937, se jiný Angličan před svítáním probudil a vylezl ze své neútulné ubikace v zákopu na frontové linii španělské občanské války na severovýchodě Španělska, jižně od Pyrenejí. Ačkoli sloužil jako voják, byl ve skutečnosti spisovatelem, druhořadým autorem průměrných románů, které se příliš neprodávaly. Považoval se za levičáka, ale ve svém posledním díle, v němž se z pohledu novinářského sociologa věnoval studiu anglické chudiny, způsobil kritikou socialistů menší rozruch a možná ztratil i pár přátel. Byl to vysoký muž, a tak když procházel zákopy obrácenými k západu, aby zkontroloval členy svého družstva, rýsovala se jeho hlava proti slunci, které vycházelo za ním na východě. Nacionalistický ostřelovač vzdálený asi 175 metrů ho spatřil a vystřelil kulku ráže 7 mm s měděným pláštěm. Byla to dobře mířená střela, prošla Angličanovi krkem a jen těsně minula krkavici. Omráčený padl na zem. Věděl, že byl zasažen, ale v šoku nedokázal rozpoznat kam. Když se dozvěděl, že byl střelen do krku, uvědomil si, že nejspíš během několika minut zemře, protože nikdy neslyšel, že by někdo takové zranění přežil. Kdyby byl tehdy zemřel, znalo by jeho jméno snad jen pár literárních specialistů na druhořadé anglické romanopisce poloviny dvacátého století. On však nezemřel. Jmenoval se Eric Blair a jeho literární pseudonym byl George Orwell.
Na první pohled byli tito dva muži zcela odlišní. Churchill byl v každém ohledu zdatnější. Ačkoliv se narodil o dvacet osm let dříve než Orwell, přežil ho o patnáct let. V zásadních ohledech to však byly spřízněné duše. V klíčových letech v polovině století, kdy se jejich veřejné působení překrývalo, se oba muži potýkali se stejnými zásadními otázkami – Hitlerem a fašismem, Stalinem a komunismem či Amerikou, která vytěsňovala Británii z jejích stávajících pozic. Reagovali na ně oba stejně v souladu se svými vlastnostmi a schopnostmi – intelektem, důvěrou ve vlastní úsudek (třebaže jim jejich názory většina současníků vytýkala) a mimořádnou schopností zacházet mistrně se slovy. Oba se řídili základními principy liberální demokracie: svobodou myšlení, projevu a sdružování.
Jejich cesty se nikdy nezkřížily, ale na dálku se jeden druhému obdivovali. Když začal George Orwell psát román 1984, pojmenoval svého hrdinu „Winston“. Churchillovi se prý kniha natolik líbila, že si ji přečetl dvakrát.
Přes všechny rozdíly měli to hlavní společné: oddanost lidské svobodě. A byli to skutečně velmi rozdílní muži s velmi odlišnými životními dráhami. Okázalá extraverze, řečnické schopnosti, spolu se zoufalou naléhavostí válečné obrany dovedly Churchilla v jeho zemi k triumfu, který významně ovlivnil celý náš dnešní svět. Orwellova vzrůstající flegmatičnost a introverze, spojené s urputným idealismem a snahou o maximální přesnost v pozorování a psaní, ho jako spisovatele přivedly k boji za ochranu soukromí jedince v tomto moderním světě.
Jedním z rizik paralelního přístupu k oběma mužům je skutečnost, že Churchill se vždy projevoval hlasitě a konzistentně. Vezměme si jakoukoli klíčovou událost čtyřicátých let a on je u toho, účastní se jí nebo o ní mluví a nakonec, o několik let později, o ní píše. Debatovat s Churchillem je jako mluvit do dubu, posteskl si kdysi jistý člen britské vlády. Politický filozof Isaiah Berlin poznamenal, že Churchill viděl život jako slavnostní průvod, v jehož čele kráčí on sám. „Musím říct, že mám rád jasné barvy,“ napsal jednou Churchill. „Nemohu předstírat nestrannost, pokud jde o barvy. Ze zářivých se raduji a těch hnědých ubožáčků je mi upřímně líto.“
V polovině dvacátého století stáli oba tito muži společně v čele politického a intelektuálního odporu vůči dvojí totalitní hrozbě – fašismu a komunismu. V den, kdy Británie vstoupila do druhé světové války, Churchill prohlásil: „Je to válka, která má ve své podstatě vybudovat jako na nedobytné skále práva jednotlivce, válka, která má prosadit a obnovit postavení a vážnost člověka.“ Orwell vyjádřil stejnou myšlenku svým prostším stylem. „Žijeme v době, kdy nezávislý jedinec přestává existovat,“ posteskl si o dva roky později.
Orwell a Churchill si uvědomovali, že v jejich století nakonec klíčová otázka není to, kdo ovládá výrobní prostředky, jak se domníval Marx, či jak funguje lidská psychika, jak učil Freud, ale spíše jak zachovat svobodu jednotlivce v době, kdy stát masivně zasahuje do soukromého života. Historik Simon Schama označil oba tyto muže za architekty své doby. Podle něho byli těmi „nejnepravděpodobnějšími spojenci“. Jejich společným cílem bylo zabránit dalšímu vzestupu státního vraždění, které začalo ve dvacátých a třicátých letech 20. století a vrcholilo v letech čtyřicátých.
***
Jednoho dne v padesátých letech minulého století nakoukl jeden z Churchillových vnuků do pracovny starého pána. Je to pravda, dědečku, zeptalo se dítě, že jsi ten největší muž na světě? Churchill svým typickým způsobem odpověděl: „Ano, a teď koukej mazat.“
Teorie „velkého člověka“ v dějinách je dnes často znevažována. Někdy však mohou jednotlivci opravdu nabýt velkého významu. Churchill a Orwell mají trvalý vliv na to, jak dnes žijeme a přemýšlíme. Tito dva muži nevytvořili prosperující liberální poválečný Západ s jeho trvalým hospodářským rozmachem a neustálým rozšiřováním rovných práv žen, černochů, homosexuálů a přehlížených menšin. Jejich úsilí však pomohlo vytvořit politické, fyzické a intelektuální podmínky, které existenci tohoto světa umožnily.
Dlouho jsem je obdivoval, ale odděleně, každého zvlášť. Nakonec však, když jsem během přestávky v reportování války v Iráku studoval španělskou občanskou válku z let 1936–1939, se mi vzájemně propojili. Při zkoumání Orwellovy role jsem si uvědomil, že on i Churchill byli válečnými zpravodaji, stejně jako tehdy já. Orwell psal o španělské válce a účastnil se jí, zatímco Churchill sehrál podobnou dvojroli v búrské válce v letech 1899–1902.
***
Kdo byli tito muži, jaké argumenty používali ve svém úsilí o zachování prostoru pro jednotlivce v moderním životě a jak ke svým názorům dospěli?
Tato kniha se soustřeďuje na stěžejní část jejich života, jíž byla třicátá a čtyřicátá léta 20. století. Jádro příběhů obou mužů se nachází ve stejném klíčovém období – od nástupu nacistů až do konce druhé světové války. V tomto období, kdy v očích tolika jejich vrstevníků demokracie naprosto selhala, neztratili ani na okamžik ze zřetele hodnotu jednotlivce ve světě a všeho, co to znamená: právo nesouhlasit s většinou, dokonce právo se opakovaně mýlit, právo nedůvěřovat moci většiny a nezpochybnitelné právo na přesvědčení, že ani lidé na nejvyšších postech nejsou neomylní – zvlášť tehdy, když ti u moci pevně věří, že se nemýlí. Jak kdysi Orwell napsal: „Jestli svoboda vůbec něco znamená, pak je to právo říkat lidem to, co nechtějí slyšet.“ Měl na mysli především fakta, která lidé nechtějí přijmout. O toto konkrétní právo mu šlo celý jeho život.
Churchill nám pomohl dobrat se svobody, kterou si dnes užíváme. Orwellovo psaní o svobodě ovlivňuje způsob, jakým o ní dnes přemýšlíme. Životy a díla obou těchto mužů bychom se měli snažit pochopit v tomto kontextu. Budeme schopni lépe porozumět světu, ve kterém žijeme, a možná budeme lépe připraveni se s ním vypořádat stejně dobře, jako se oni vypořádali s tím svým.
Podívejme se na ně nyní jako na mladé muže, kteří se právě vydávají na cestu svého života.
