dauphin

I Odevzdání

Nad historickými částmi města se v poledne vznášel lehký opar připomínající mlhu nad řekou. Nebyl znakem příjemného chladu, ale výhně, která rudými prsty škrtila hrdla a jazykem kreslila mapy potu na tělech proudících do úžiny.

K ní se blížilo i tělo. Zarytě bojovalo s pevným sevřením tlačících se lidí. Slušivý oblek se obaloval smrdutým mazem. Svalstvo ochablo. Plíce vydechly.

Tělo i ztracené vědomí patřily Segovi.

Měl namířeno k zámku.

II Ráno

Začátek onoho dne pronikal do Segovy ložnice v podobě ranních paprsků, které se prodíraly dlouhými hnědými závěsy. Vzdoroval jim, neboť se nechtěl vzdát dřímoty, která se o něj konečně pokoušela. Převalil se. Jako již nespočetněkrát během noci, kdy se jeho mozek měnil na strojek v hodinkách. Ten, společně se zrychleným tepem, odpočítával nekonečné minuty. Pocit trvalého bdění tak opět převálcoval několik dní toužebně očekávaný ponor do hluboké spánkové fáze.

Seg si nebyl jistý, jestli alespoň na chvíli zabral. Vzpomněl si jen na momenty, kdy domnělý spánek vystřídalo náhlé vynoření bez dekomprese. Srdce mu bušilo, jako by mělo během sekundy puknout. Tíže všednosti ho vždy sobecky vytáhla na hladinu. A nyní, s novým dnem za zády, poslouchal jemný tikot budíku válejícího se na zemi pod nočním stolkem. Bránil se tomu, aby se na něj podíval. A pak se ozvalo hlučné „cvak“ a budík se celý rozeřval. Seg ho zlostně udeřil. Mechanický řev sice ustal, ale jeho místo ihned převzalo vnitřní volání nakupených povinností.

Sega bolelo celé tělo. Už se smířil s tím, že má nejlepší léta za sebou. Chtěl se politovat, ale musel vstát, nejen kvůli práci, ale nasral by si do peřin. Zvonění rozvibrovalo jeho střeva. Oddychoval, břicho kručelo. Napřímil se. V kostech jen zapraskalo a vtom ho stihl silný tlak ve střevech. Dlouhé noční minuty nabraly zcela opačné tempo. První dveře, druhé dveře, trůn. Vzduch se plnil jedovatým plynem, který omračoval krále. Ještě zpola zmatený z nevyspání si náhle vzpomněl na včerejší vepřové hody. Futroval se všemi těmi dobrotami jako by nemělo být žádné zítra. Přežrání se mělo stát jeho kulovnicí na prasata. Chtěl se tím uspat. Seg se na míse zavrtěl, protáhl se a radostně zatlačil. Alespoň tohle by mu mohlo zvednout náladu. Olízl se a v koutku ještě ucítil zlomek výpeku. Mňam. Na náměstíčku v záchodě se dotvořila hnědá Golgota, čímž bylo včerejší obžerství dostatečně vykoupeno. Toaleťákem si rozdrápal pár hemeroidů. Zachvěl se hnusem, vstal a natáhl směs bavlny a recyklovaných petek na úroveň vytlačené stopy pod rostoucím pupkem. V symfonii splachování se potácel do koupelny, prohrabávaje svůj pytel. A pak se uviděl v zrcadle.

„Vypadám jak prase. Stal jsem se tím, co jsem snědl,“ řekl svému odrazu, zatímco si do své pusy strkal kartáček na zuby. „Do hajzlu. To mi to hezky začíná. Pasta na triku, to je mi věc.“ Adrenalin stoupal, ale hygienu neošidil. Byla mu vším nehledě na čas. Naučená povinnost. Od otce.

Opláchl si obličej, ještě jednou se podíval do zrcadla, ale dojem ze sebe sama se příliš nezměnil. Pár chlupů na hlavě, nadváha, odulost. K plnohodnotnému čuníkovi měl ale daleko. I kdyby tak vypadal, bylo by mu to asi jedno. Stále oděný do zvláštní letargie od odchodu svých rodičů, a především od doby, kdy se mu jeho životní láska provdala. Deset let, žádná změna.

Z koupelny odešel do kuchyně, zapnul levný kávovar a šel se oblékat. Sundal si z ramínka pečlivě vyžehlené sako a kalhoty. Oblek mu seděl, jen jeho spodní část měla vysezenou prdel. Vzpomněl si, jak si ho nechal šít na míru. Věřil totiž, že práce, kvůli které si ho kupuje, mu byla také ušita na míru. Naivně si představoval, jak konečně ukáže, co v něm skutečně je. Cynické věty formující se na jazyku spolknul a raději se nastříkal voňavkou. Více než obvykle. Smrděl sám sobě, ale neuvědomil si, že je to ještě pozůstatek z vykonané potřeby.

Kávovar zapípal. Výtlak z instantní kapsle je ready. Podíval se na hodiny v kuchyni. Bylo tak akorát. Tak jako každý den. Mléko ochladilo kafe, které do sebe obrátil. Pak hlt vody na zapití prášku. Ranní únava se ho stále držela. Skutečné probuzení tak očekával cestou do práce. Klíče na botníku, taška u dveří. Ještě než za sebou zabouchl, ujistil se, že na chodbě nikoho nepotká. Neměl náladu na sousedské klábosení o ničem. Naštěstí nikdo nešel. Klíče v zámku. Poklus po schodech. Chvílemi se obával, že z nich spadne. Rychlost, houpačka z nervů. Vchodové dveře, ulice. Ta stejná ulice, která tu byla, je a bude. Vede jen nahoru, anebo dolů. A on jde vždy nahoru, protože na „dolů“ má pořád dost času.

Neušel ani pár kroků a už potkával různé tváře. Zachmuřené, povislé, svraštělé, tváře bez emocí. Všechny mu připomínaly vybledlé patníky lemující cesty. Uvědomoval si však, že on je rovněž jedním z nich. Jen pro rozptýlení si některé z nich zkoušel zapamatovat. Chtěl se tím nahodit, probudit se, vzbudit o něco zájem, podobný vyhaslému startéru nutící motor alespoň škytnout. Začal sám sebe nudit a současně litovat. Zkusil si dát menší facku, což upoutalo pozornost některých stejně naladěných lidí. Seg je hladově zaznamenal a nepatrně se usmál. Úsměv byl opětován. Okatě se napřímil. Reakce nebyla upřímná, ale přesto ho dokázala na okamžik vytrhnout z jeho vnitřního bahna. Dopaminový záchvěv vyprchal stejně rychle, jako přišel. V tom se k němu přitočila nápadně rozesmátá postava v barevném úboru.

„Takový krásný den, že ano?“ Seg si mladou dívku změřil pohledem a zmohl se jen na neurčité „hmm“.

„Aby byl ještě krásnější, mohl byste přispět na sbírku pro opuštěné děti.“

„Děkuji, nechci,“ nervózně přešlápl a vyhnul se přímému pohledu jejích sytě zelených očí.

„Nebo můžete na pejsky.“

„Vy máte dvě sbírky?“

„Všechno opuštěné si zaslouží lidskou pozornost, nemyslíte?“

Seg se chtěl obratem zeptat: „A na mě by sbírka nebyla?“, ale raději zvolil „Možná příště. Omluvte mě, spěchám do práce!“. Věděl, že někoho z podobných výběrčích uvidí, vyhne se jim raději obloukem.

Poté, co se dostatečně vzdálil od pozitivně naladěného děvčete, poohlédl se, snad aby si ověřil, zda se ji svým chováním nedotkl. S naivním úsměvem už ale mluvila s někým jiným. „Jasně, všechno opuštěné si zaslouží svou pozornost,“ ušklíbl se. Procházel zrovna menším parkem obklopeným bloky domů. Vzrostlé stromy, na které jako dítě lezl, se staly obětí racionálního plánování s výmluvou na potřeby obyvatel. Městskou přírodu, o níž se místní starali, nahradil beton, asfalt a zase beton. Už to ani nevnímal, neboť se těšil na své stálé „přátele“. K prvnímu z nich se již blížil.

Jednalo se o obyčejnou pouliční lampu, jejíž dolní část tvořil plášť a obdélníkový kryt elektrických vnitřností. Ten již ohlodávala rez v důsledku psí moči. Lampa stála přesně na vycházkové trase domácích mazlíčků, kteří si ji oblíbili. Seg si hrál s představou, že psi se u ní setkávají jako nějací domorodci u studně, že má svou nezanedbatelnou kulturní funkci ve společenství neopuštěných psů. Moč jako kulturní fenomén. I Seg rád močil a nad to se rád každý den díval na agresivní rez, která mu poskytovala uvolnění v podobě přicházejícího moře asociací. Oproti neexistujícím stromům v parku tu tahle lampa pořád věrně stála.

Sega napadlo přidat více do kroku a užít si opomíjenou tělesnou aktivitu. Mozaika chodníku se rozplynula do šmouhy. Praskliny, opotřebování dílčích kočičích hlav se slily do jednoho proudu. Šel, než promluvil věk. Píchlo ho v koleni tak, že musel hned zastavit. Pot z čela ho pálil v očích. Zesmutněl. Naštěstí na dohled byl vidět druhý „přítel“ – vývěsní štít zaniklého obchodu.

Ušmudlaná, zaprášená vitrína kontrastovala s čerstvě opravenou fasádou. Obsah vitríny tvořily roztrhané letáky a zbytky beden na ovoce. Spodní stranu velkého skla „zdobila“ sluncem vyšisovaná nálepka s pomeranči. Segovi byl stav obchodu zcela ukradený, neboť jeho pozornost poutal pouze jeho štít. Původně na něm stálo „Ovoce a zelenina“, ale čas se smyslem pro volné asociace tomu chtěl, aby zůstalo jen „z lenina“. Pomeranč z Lenina. Anebo Zle nina. Zlá zelenina, jedině z žaludku samotného Lenina. Prodavač Lenin zle prodává zeleninu. Zlý Lenin, milovník zeleniny. A co víc, Seg si vzpomněl, že když byl ještě malý, rodiče ho sem pro něco poslali. A když nad tím teď tak přemýšlel, prodavač skutečně připomínal Lenina. Hlava jak naleštěné koleno, úzké přísné oči a kecy o revoluci a osvobození.

Velké myšlenky i štít se ztratily z dohledu. Šmouha, detail dlážděné mozaiky, šmouha. Periferní vidění parterů, zaparkovaných aut a dalších součástí betonové džungle. Ruch města sílil. Motory aut a hlasy chodců se slévaly do šumu, který doprovázela hudba dvou pouličních muzikantů. K Segovi doléhaly tóny jako polibky na bolavá místa. Seg se zastavil před saxofonistou, který se vášnivě mazlil se svým nástrojem při vrcholícím sólu – pak přišla rána.

Ohlušující rachot projel Segovým tělem jako vystřelená kulka. Trhl sebou tak, že na chvíli ztratil ponětí o tom, kdo je. Hudba zmlkla. Takřka se tou ranou zastavilo. Seg měl chuť vykřiknout, ale odporný mechanický chaos spustil svůj orchestr a umlčel ho.

„Dnešek bude pěkně na hovno,“ zařval jeden z jeho obsluhy. Seg sevřel pěst v ruce a zamumlal si pro sebe: „To už kurva je, ale nemusel by bejt.“ Otočil se a v ještě horší náladě pokračoval v cestě do práce.

* * *

Stejný den, stejné ráno, ale o nějakou hodinu dříve, než se sluneční paprsky vkrádaly skrze dlouhé závěsy do Segovy ložnice, probíhal v jiné části města nástup pracovníků technických služeb. Oděni do reflexního stejnokroje postávali v hloučkách a pokuřovali. Někteří popíjeli kafe z plastových kelímků, a i když hovory nevázly, stále z nich byla cítit ospalost. Někdo si drbal břicho, jiný vyplivoval ranní hleny, aby je zase hýčkal baleným žvárem. Ze vstupních dveří hlavní budovy, která stála naproti garážím, vyšel zavalitější prošedivělý chlap s modrými deskami v ruce. Po pár krocích se zastavil, aby si zapálil povinnou ranní cigaretu, a pak šel přímo k postávajícím skupinkám.

„Ahoj chlapi,“ pronesl přátelským tónem. Odpovědí se mu stalo jednotné zabrumlání na pozdrav. „Jsme tu už všichni?“

„Asi jo…“ ozvalo se automaticky.

„Ne, nejsme,“ řekl vysoký plešatý chlápek s malýma očima.

„A kdo chybí?“

„Vincid!“

„A kde zase je?“

„Co já vím?“

„Dyť jsi jeho brácha, ne?“ Chlapi stojící kolem se zasmáli.

„Jo, ale nebydlíme spolu.“

„Tak nechceš mu zavolat?“

„To už jsem zkoušel a dycky mi to típne.“

„Já si to s ním vyřídím. Bude to i tvůj problém, Egone, protože jste jedna posádka. Nebudu tu kvůli Vincidově nedochvilnosti zdržovat ostatní. Práce máme až do prdele a že si nedokáže nařídit budíka, je jeho věc. Takže prostě budete dýl makat, abyste všechno stihli. Teď to hlavní. Vážení, jak jsem vám dopředu říkal, během následujících dnů nás čeká mimořádná situace. Dostal jsem plán tý rekonstrukce městský kanalizace a tady mám instrukce, který oblasti budou vaše. Nevím, jak často bude nutný vyvážet odpad, ani jak dlouho bude rekonstrukce trvat. Ale budete muset bejt na příjmu. Budou nám volat na centrálu a z ní budem volat těm, který budou mít tu danou oblast na starosti. Sami víte, že to městský plánování má dycky svý mouchy, ale my jsme tu od toho, abysme s tím pomohli. Je dost dobře možný, že bude hodně přesčasů, protože kromě toho musíme dělat běžný věci.“

„A co nějaký posily?“ ozval se hlas ze skupinky stojící vedle Egona.

„Jaký posily? Žádný nebudou. Prej posily. Tobě zrovna víc práce prospěje. Stejně tě vidim, jak věčně stojíš opřenej o lopatu, nebo chrápeš v nakladači.“

„To není pravda,“ bránil se drobnej umolousanej kudrnáč, i když se chlapi kolem něj řehtali.

„Čili ještě jednou. Čekám, že dnešek a zejtřek budeme vyvážet, a pak už jen operativně. Uvidíme, co se nám podaří obsloužit. Je dost dobře možný, že práce bude víc, než bysme vůbec čekali. Pro mě to je taky nová situace. No, a teďka si pojďte pro instrukce a klíče od aut, ať už se začne něco dít.“ Vytvořila se fronta, na jejímž konci stál Egon.

„Egone, je mi to moc líto, ale budete to muset zvládnout se staroušem.“

„Cože? Dyť máme mít dost novejch aut pro všechny, ne? Neříkej mi, že nikdo nebyl schopnej za dva tejdny opravit to rozbitý.“

„Včera jsem si volal s dílnou a prej je úplně vysypaná převodovka, ale že se to snažej dát do kupy.“

„To se mi fakt zdá. Ještě když jsou teďka ty nehorázný vedra. To se máme ploužit s tím vehiklem?“

„Nic jinýho nám nezbejvá. Každý auto bude platný.“

„Proč to odneseme vždycky my.“

„Jak dycky?“

„To je jedno, to neřeš.“

„Snažim se všechno dělat spravedlivě.“

„Jo, jasně,“ Egon udržel na uzdě svůj hněv, protože věděl, že by si stejně nepomohl. Převzal papír, klíče a odcházel mlčky do garáže.

„A hele, kdopak to k nám přichází. Samotný Vincid,“ křikl vedoucí tak, aby to všechny posádky slyšely. Někteří jedinci se otočili a počastovali chlápka menšího vzrůstu, plnoštíhlé postavy, s výraznými brýlemi, dlouhými černými vlasy, oblečeného do džínů a černé mikiny potleskem a oslavným pískotem. „Hele, náš poslední mohykán,“ vykřikl jeden z kolegů. Vincid se usmál, všem zamával, přitom se protáhl a líně zívnul. „Jo, už jsem tady,“ prohodil klidně, jako by ho nic netrápilo. „Omlouvám se šéfe, ale zase mi nezazvonil budík.“

„Tak si ho budeš muset zkusit jednou nařídit. Kde máš pracovní hadry?“

„No, ještě schnou. Pral jsem si je.“

„Já se z tebe fakt poseru. Tak si přes civil aspoň hoď reflexní vestu. Běž prosim tě za Egonem, kterej ti jistě rád řekne všechny podrobnosti. O tvých příchodech si promluvíme pak. Vincid popoběhl za Egonem, který prudce kopl do zavřené garáže, v níž stál vysloužilý veterán.

„Dobré ráno, Egone,“ řekl pozitivně naladěný Vincid.

„Kdes byl?“ odsekl Egon a podíval se na hodinky. „Víš, kolik je?“

„Sorry, měl jsem nějaký těžký spaní,“ snažil se Vincid vykroutit, ale jeho výmluva byla Egonem ihned odhalena.

„Proč mě furt krmíš, dyť to děláš pravidelně.“

„Tak proč se mě ptáš, když mě znáš?“

„Pán si přijde pozdě, a ještě budu já ten špatnej. Ty se mi fakt zdáš.“

„Ježiš, zpozdil jsem se jen o pár minut, promiň. Prostě mi nezvonil budík. Jsem tu? Jsem. Něco novýho?“

„Nic!“

„No, to jsem si mohl myslet,“ křikl Vincid.

„Vlez do auta, čeká nás solidní šichta,“ Egon usedl za volant starého korábu. Vincid zkontroloval, zda mají potřebné vybavení, a pak si udělal pohodlí na sedadle spolujezdce. To už byl v garážích hluk, neboť ostatní auta vyjížděla.

Egon strčil klíče do zapalování a otočil jím. Starouš se zakuckal, z výfuku se vyvalil černý oblak zplodin, ale motor naskočil, jako by zrovna tenhle veterán vyjel z linky.

„Víš o tom, že máma by dneska měla narozeniny?“ řekl Egon a podíval se na Vincida.

„Jasně že o tom vim. Mohla tady s náma vydržet ještě pár let.“

„Jo, to mohla. Život s ní pěkně vyjebával a přesto byla skvělá.“

„… jenže svinská výduť…“

„Jo, s tou nikdo nepočítal. Odjedem pár věcí, a pak jí dojdem zapálit svíčku.“

„To je jasný, dyť to děláme každej rok,“ Vincid upřeně hleděl skrze umazené přední sklo.

„Chvíli si najít musíme, protože dneska to vypadá, že se jinak nezastavíme.“

„Tak mi řekni, co nás čeká.“

Egon zopakoval instrukce, které si vyslechl před Vincidovým opožděným příchodem, a přidal svůj odhad situace. Realita se většinou odlišovala od toho, co jim sděloval jejich šéf.

„Jak dlouho tuhle práci děláme?“ zeptal se Vincid, aniž by vyžadoval přesnou odpověď. Egon mlčel, jelikož předvídal, co se bude dít dál. „Já ti to Egone řeknu přesně. Děláme ji kurva dlouho. Ale ne tak dlouho, aby mě tyhle úkoly nezačaly pořádně srát. Nezdá se ti náhodou, že těch mimořádek je čím dál víc? Že už se nejedná ani tak o mimořádky, ale jenom o víc práce? Tebe to nesere? Mě teda dost.“

„Tak mě to taky netěší, ale jsem rád, že tuhle práci máme. Víš, jak jsme dopadli, když jsme se snažili najít něco jinýho,“ snažil se zmírnit Vincidovu proměnu nálady.

„Netěší, netěší. Já jsem věděl, že jakmile se sloučej dva podniky, tak to bude na hovno. Dyť jak skvělý to bylo. My jsme dělali pro město a byli jsme v klidu. Jenže nás ty páni radní radši prodali, aby sami měli na vejplaty a teďka to máme. Hlavně že se furt oháněj líbivejma frázema o efektivitě, prosperitě a já nevim, co ještě. Prej se musí zeštíhlovat. A my jsme tu od toho, abysme makali na ty kurvy, který si svý prdele vozej v súvéčkách a vydržujou si ty svý fajnový paničky,“ Vincid si stáhnul okýnko, vytáhl kemra až z paty a celý ten hněv vyplivnul.

„Já tě chápu, bojujem, jak můžem. Ale z něčeho musíš platit účty.“

„Ty vole, účty. Všechny tyhle poplatky za bydlení, služby, daně, ty vole to všechno je tak na hovno. Dřeš, abys to všechno uplatil a stejně tě čeká jen zubatá. Máma se dřela, abysme měli kde bejt a co jíst a jak dopadla. A co my dva, jak jsme dopadli.“

„Jak jsme dopadli?“ Egon se podíval s výčitkou na prskajícího Vincida.

„Jak, jak. Jako prostý lopaty. Existuje snad ještě něco nižšího, než co děláme?“

„Tak to ne. Hele, to, že jsme nemohli kvůli finanční situaci na školy, je jedna věc, ale věc druhá, že jsme museli pomoct mámě. A každý prachy byly dobrý. No a jestli si náhodou nevzpomínáš, jak jsme byli rádi, že nás sem vzali, když jsme nic neuměli. A v tý době jsme si žili náramně. Sice jsme bydleli narvaný v jednom malym bytě, ale příjem jsme měli královskej.“

„Já vim, ale teďka není tehdy.“

„To neni. Ale pořád může bejt hůř.“

„A taky líp,“ dodal Vincid a odmlčel se. Obzor se již naplnil sluneční září a ulicemi se nesl otřesný hluk jedoucího vehiklu. Ten si v pravidelných intervalech odfrkával stejně jako to dělají staří lidé, kteří se táhnou do kopce s plátěnými vozíky na kolečkách, do nichž narvali milión koupených věcí v akci.

Ostatně sotva se Egon s veteránem zase trochu sžil, nabyl přesvědčení, že se vlastně jedná o živou bytost s nebývalou vůlí. Řazení, volant, spojka, snad všechno kladlo odpor, na který se snažil najít recept.

„Tenhle stroj má teda rozjezdy,“ ironicky poznamenal Vincid, když si všiml, jak starouš protestuje, když se ho Egon snaží na křižovatkách rozpohybovat.

„Chce si na to zvyknout. Musí se zahřát,“ řekl Egon.

„Nebo se mu už prostě nechce. Bouří se, protože ho to sere.“

„Takže chceš říct, že jste stejně naladěný,“ zasmečoval Egon.

„Začínám to auto mít rád.“

„To si řeknem po pár štacích. Hele, podle instrukcí bysme měli už bejt na první,“ řekl Egon a zatočil na cestu, na jejímž rohu hráli dva muzikanti. „Tady u hudby doleva a jsme na místě. Můžem začít.“

„Píchni to sem na kraj chodníku. Já skočim pro kafe a dám si cigárko.“

Oba vystoupili na ulici a k jejich uším dorazily libé tóny hudby.

„Jestli budem mít všude takovou kulisu, tak den bude jedna dlouhá symfonie,“ zatlemil se Vincid, který šel směrem k otevřené kavárně. Egon si mezitím vzal hák, aby odkryl železné víko první jímky. Netušil, jak hluboká je, ani jestli na to budou mít dostatečný výkon. Přešel k autu a prohlížel si vysávací mechanismus. Mírně připomínal čumila v autobazaru, ale svým oranžovým úborem dával najevo, že si spíš s vehiklem neví rady. Zezadu k němu přicházel Vincid s dvěma kávami a cigárem v puse.

„Pěkná kára, viď?“

„Už je to nějaká doba, co jsme s takovou jezdili.“

„Neboj, já si to pamatuju. Tady to polkni, já to dohulim a jdem na to.“ Vincid po pár šlukách odhodil vajgl, dosrkl kafe a nasadil si rukavice. Odepnul z cisterny dlouhou hadici, kterou pomalu pouštěl do otevřené jímky. Egon vystoupal do kabiny a nastartoval. Vehikl naskočil, zapnulo se čerpadlo a do široké hadice začalo proudit smradlavé svinstvo. Vincid kontroloval průtok. Přišlo mu, že mašina ztrácí výkon, a vtom se ozvala rána, která na chvíli přerušila chod světa. Zpoza veterána se ozval Vincid: „Dnešek bude pěkně na hovno.“