dauphin

Celková charakteristika stoicismu

Máme to znovu připomínat? Když mluvíme o učení některého filozofa v době, která nás zajímá, nelze si představovat systém vytvořený kompletně tímto filozofem. Antická filozofie nemá nic společného s našimi současnými filozofy, kdy každý z nich vymyslí „nový diskurz“, nový jazyk, tím originálnější, čím bude nesrozumitelnější a vyumělkovanější. Obecně lze říci, že starověký filozof se řadil do nějaké tradice a hlásil se k nějaké škole. Epiktétos je stoik. To znamená, že jeho učení bude spočívat ve vysvětlování spisů zakladatelů školy, Zénóna a Chrýsippa, a hlavně že sám bude žít životem po­dle zásad stoické školy a že k tomu povede i své žáky. To však neznamená, že by Epiktétovo učení nemělo svá vlastní specifika. Ta však nebudou měnit základní dogmata stoicismu a stoické životní zásady: spíše se budou projevovat ve formě vyučování, ve způsobu výkladu učení, v definování určitých specifických bodů (například v rozlišování mezi přáním a vůlí k činnosti) nebo také v celkovém tónu, ve zvláštním zabarvení stoického životního způsobu hlásaného tím kterým filozofem.

V době působní Epiktéta uplynula již cca čtyři staletí od doby, kdy Zénón z Kitia založil v Athénách stoickou školu. Lze říci, že stoicismus vznikl splynutím trojí tradice: sokratovské etické tradice, herakleitovské fyzické a materialistické tradice a dialektické tradice megarské školy. Způsob života stoiků navazuje na linii sokratovského života: jedinou hodnotou, jíž musí být vše podřízeno, je morální dobro, ctnost. Jak to říká Sókratés v Obraně Sókratově zapsané Platónem (41d), „pro dobrého člověka neexistuje špatnost, ať je živý nebo mrtvý“. „Špatnost není možná“ konkrétně proto, že v očích člověka dobra, jemuž je mravní špatnost cizí a pro něhož neexistuje jiná špatnost než špatnost morální, není nic z toho, co pokládají za špatné jiní lidé, tedy smrt, nemoc, ztráta bohatství, urážky, špatností či zlem. Ale k této přeměně hodnot nelze dospět bez jisté zároveň intelektuální a etické operace: při té musí člověk zkoumat sám sebe v dialogu – a k tomu slouží logos, úvaha, kterou člověk rozvíjí s druhými nebo sám se sebou. Duch sokratis­mu, to je tedy potvrzení absolutní hodnoty morálního dobra, objeveného rozumem. Je to také idea, a to si ještě řekneme, myšlenka, že morální život je věcí úsudku, znalosti.

Fyzická tradice herakleitovského „materialismu“ zdánlivě nemá nic společného se sokratovskou etickou tradicí. Záhy uvidíme, že originálnost stoicismu spočívá právě v těsném a nerozborném spojení obojí této tradice. Pro tuto chvíli se spokojme s tím, že upozorníme na Hérakleitův vliv na stoickou vizi vesmíru procházejícího neustálou změnou, vesmíru, jehož původním živlem je oheň a jenž je uspořádán Rozumem, logem, jenž řadí události tak, jak je to nezbytné.

Na tom, že se stoicismus řadí do dialektické tradice megarské školy, ale též platonské akademie a Aristotela, není nic divného. Výuka platonské filozofie v té době spočívala hlavně v diskuzi a předkládání argumentů, prostřednictvím dialektických cvičení. Také zde opět nalézáme logos, tentokrát v podobě diskuze mezi lidmi, ovšem racionální a přímé, v míře, v jaké omezuje logos, na němž je založen vesmírný řád.

Vidíme tak neobyčejnou jednotu, která udržuje pohromadě jednotlivé části stoického systému, jednotu, která je jednotou jediného logu, jediného Rozumu rozprostírajícího se všemi věcmi. Jak to dobře řekl E. Bréhier: „Je to jediný a týž Rozum, který v dialektice řadí následující výroky za ty předchozí, který v přírodě udržuje soulad příčin a v chování nastoluje dokonalý soulad mezi činy. Není možné, aby člověk dobra nebyl fyzik a dialektik: racionalita nemůže existovat v těchto třech oblastech odděleně a například plně pochopit racionalitu v chodu věcí všehomíru a zároveň ji neuplatnit ve svém vlastním chování.“ Stoicismus je filozofie souladu se sebou samým. Ta je založena na podivuhodném intuitivním porozumění podstatě života. Hned od prvního okamžiku své existence je živá bytost instinktivně v souladu sama se sebou: je ovládána pudem sebezáchovy a lpí na své existenci a na všem, co ji pomůže zachovat. Tento instinktivní soulad se stává morální shodou se sebou samým, jakmile člověk rozumem zjistí, že soulad se sebou volí po zralé úvaze, že samotný akt této volby je nejvyšší hodnotou, a nikoli předměty, jež si člověk přeje zachovat. Znamená to, že uvědomělý soulad sama se sebou se shoduje s tendencí univerzálního Rozumu, který nejen činí z každého živého tvora bytost v souladu se sebou samou, ale stejně tak proměňuje v bytost ve shodě se sebou samou i celý svět. Jak to řekne Marcus Aurelius (IV, 23): „Se vším se srovnávám, ó Vesmíre.“ A i lidská společnost, společenství těch, kdo jsou účastni téhož logu, téhož Rozumu, vytváří v principu ideální Obec, jíž zajišťuje soulad se sebou samou Rozum, Zákon. A je zcela zřejmé, že Rozum každého jedince vyžaduje v řetězu myšlenek a slov logickou a dialektickou soudržnost se sebou samým. Tento soulad, tato soudržnost se sebou samým, to je základní princip stoicismu. Podle Seneky je veškerá moudrost shrnuta ve slovech: „Vždy chtít totéž, vždy nechtít totéž.“ Není třeba přidávat, pokračuje Seneca, zcela malé omezení: „Za předpokladu, že to, co chceme, je morálně dobré.“ Neboť, říká, „stejná věc se může líbit všem a nastálo pouze tehdy, je­­‑li morálně správná“. Slyšíme zde jen vzdálenou ozvěnu výroků, jimiž zakladatel stoicismu Zénón definoval nejvyšší dobro: „Žít koherentním způsobem (homologúmenós) tedy žít podle jednoho a harmonického způsobu života, poněvadž ti, kdo žijí v nesouladu, jsou nešťastní.“

Tento soulad se sebou samým je založen, jak jsme už říkali, na souladu vesmírného Rozumu, univerzální přírody se sebou samými. Proslulá stoická teze o věčném návratu je jen další aspekt této doktríny. Vesmírný Rozum chce, aby byl tento svět takový, jaký je, tedy aby se zrodil z počátečního ohně a k počátečnímu ohni se zase vrátil, a měl tedy počátek a konec, ale jeho vůle je stále stejná a ve svém neustálém působení nemůže než opakovat tento svět s jeho počátkem a koncem a průběhem všech událostí mezi těmito dvěma hraničními momenty. Tento svět se tedy věčně vrací: „Znovu přijde nějaký Sókratés, nějaký Platón i každý z lidí se stejnými přáteli a stejnými spoluobčany… a nedojde k tomu jen jednou, ale vícekrát; nebo spíše se budou všechny věci opakovat věčně.“  Moudrý člověk proto musí, stejně jako vesmírný Rozum, naléhavě chtít, aby se věci věčně děly právě tak, jak se dějí.

Právě jsme vzpomenuli moudrého člověka. Pro stoickou filozofii je příznačné, že z této postavy vytváří transcendentní normu, která může reálně existovat jen vzácně a výjimečně. Setkáváme se s ohlasem Platónovy Hostiny (204a). V ní Sókratés vystupuje jako ten, kdo ví, že není moudrý. Díky této situaci se ocitá na půl cestě mezi bohy, kteří jsou moudří a vědí to, a lidmi, kteří věří, že jsou moudří, ale nejsou. Tato situace mezi dvěma extrémy, to je situace filosofa, který miluje moudrost, aspiruje na moudrost, a to právě proto, že ví, že se mu jí nedostává, to je situace Eróta, který miluje krásu právě proto, že ví, že se mu jí nedostává, a tak Erós není ani bůh, ani člověk, ale daimón kdesi mezi nimi. Postava Sókratova je tak identická s postavu Eróta i s postavou filozofa.

Stoický mudrc je tak roven bohu. Bůh není nic jiného než vesmírný Rozum, jenž je v souladu se sebou samým původcem všech událostí ve vesmíru. Lidský rozum je emanací, součástí tohoto vesmírného Rozumu. Ale může se zakalit, pokazit se, protože žije v těle, protože ho láká rozkoš. Jedině moudrý člověk dovede sladit svůj rozum s Rozumem vesmírným. Ale taková dokonalá shoda je jen i­­deál. Moudrý člověk je nevyhnutně výjimečná bytost. Takových je velice málo, možná jeden jediný, možná také nikdo: je to téměř nedosažitelný ideál a nakonec spíš transcendentní norma, kterou stoici neúnavně popisují i s výčtem všech paradoxů. Filozofie není moudrost, je to jen cvičení moudrosti, a filozof není moudrý, je tedy ne­‑moudrý. „Moudří“ a „ne­‑moudří“ tak stojí proti sobě v protikladu: buď je člověk „moudrý“, nebo „ne­‑moudrý“, nic mezi tím. Oproti moudrosti nemoudrost žádné stupně nemá. Vždyť je jedno, argumentují stoici, jestli jste pod hladinou jeden loket, nebo sto sáhů, stejně se utopíte. Vzhledem k tomu, že moudří jsou naprosto vzácnou výjimkou, z toho vyplývá, že celé lidstvo je šílené. Takřka u všech lidí je Rozum pokažen a uchyluje se od správného směru. Přesto stoici vyzývají lidi, aby filozofovali, tedy aby se cvičili v moudrosti. Věří tedy, že duchovní pokrok je možný. Je­­‑li tedy pravda, že moudrost a nemoudrost jsou dva hluboké protiklady, a nelze­­‑li nemoudrost na rozdíl od moudrosti nijak odstupňovat, můžeme přesto v nemoudrosti, stejně jako v Platónově Hostině, rozlišit dvě kategorie lidí: nemoudré, kteří si svůj stav neuvědomují (neuvědomělé), a nemoudré, kteří si jsou svého stavu vědomi a snaží se nedosažitelné moudrosti alespoň přiblížit (filozofové). Z hlediska logiky tak existuje protiklad mezi moudrými a nemoudrými, kteří si svůj stav neuvědomují. A tento protiklad připouští střed: nikoli nevědomé nemoudré, tedy filozofy.

Ideální moudrý člověk by tedy dovedl, a to vždy, uvádět svůj rozum do souladu s univerzálním Rozumem, který je moudrý a jehož mysl je zdrojem světa.

Nečekaným důsledkem této stoické teorie moudrého člověka je, že stoická filozofie, ano, říkám opravdu stoická filozofie, tedy teorie a praxe „cvičení moudrosti“, otvírá velmi široký prostor pro nejistotu a pouhou pravděpodobnost. Vždyť dokonalou, nezbytnou, nevyvratitelnou znalost reality má jedině ten, kdo je moudrý. Ale filozof ji nemá. Cílem, záměrem a předmětem stoické filozofie je pomoci filozofovi orientovat se v nejistotě každodenního života. Za tím účelem mu nabízí pravděpodobnou volbu cesty, kterou může náš rozum potvrdit, ale stále ještě nemá jistotu, že koná správně. Nepočítá se výsledek nebo účinnost, ale snaha činit dobře. Co se počítá, to je jednání motivované jediným: morálním dobrem, k dalším zájmům a potěšení se nepřihlíží. To je jediná hodnota, jediná nezbytná.