Milan Hrabal: Až na kost

menu

Milan Hrabal Až na kost

  • Výbor Až na kost připravil k vydání Roman Polák (nakladatelství Protis) v roce 2011. Nedlouho před smrtí stihl vytisknout jen několik desítek exemplářů. Vydáním v roce 2022 chceme dopřát plnohodnotnou existenci dávno připravené knize a zároveň uctít Romanovu práci, již vykonal pro českou poezii.

  • V2 114 x 200 mm, 88 stran

  • ISBN: 978-80-7645-364-7, 978-80-7645-365-4 (pdf), 978-80-7645-366-1 (ePub), 978-80-7645-367-8 (Mobi)
  • Cena: 268 134 Kč (včetně DPH 10%) | Sleva: 50%

Fialky

Samota vstoupila

neohlášena a

neoděna

a neboť především je žena

chtěla se svléci

i z nahoty

Umlkla vůně fialek pod oknem

na věži v údolí

se zvon oběsil

jen sviňky odulé

slopají temno zpod kamene

Tátova kosa rozezněla

zahradu šťavnatou smrtí

bez těch drobných květů

nebylo by v srdci mém

k hnutí

Dcerka

Odložila panenku

a v dlani skryla něco tak malého

a nesplnitelného

až oči zvlhly lítostí

že nemají čím uchopit

květ vadnoucích chvil

Mohou však laskat

aniž víš

milenko snů

s pěstičkou zaťatou

do naklíčené

touhy

Pokojík pod nebesy

(Natálce)

Probouzí tu déšť

a celou noc vítr

otírá se slastně o střechu

mech nachu jindy

hladí

dívka kradí stoupá

za svými sny

o mužské dlani

co uzvedne ji

ještě výš a neporaní

za oknem Varšava

přehrabuje listí z podzimu

v pokojíku

rozkvétají petrklíče

a poskakují

hravé míče fantazie

lehké jako vzduch

když v lese

nebrání se milování

nepřichází

protože už je tu

v tom malém srdci

pod ňadérkem

v růžovém

netrnitém květu

Leden

Chlupatí andělé se dotkli

našich humen

křížaly mokvají za zuby

prázdno kýchne

a pazdeří letí

jako dveře jimiž vstoupíš

když nečekám

za dřevníkem

Borka neštěkne

oči rozpálené doběla

zkoušejí dohlédnout

kde nic není

pár kostí se choulí v těle

samoty

plíce těžknou

pod závažím prsů

vypitých do dna

ale co potom

až napadne sníh

kulhavá metafora nebe

začnou zábst

boží nohy

Únor

Žlutá jabloň odehnívá

větvemi k zemi

jednou skončí dětství

Časně zjara

nejdřív táta

odejde bez úsměvu

potom máma se nechá

obstoupit přízraky

Už je to dávno

co jsem se jich ptal

jestli je nutné umřít

Spi klidně lhali mi

ale já nevěděl nic

o probouzení

loučil jsem se

pokaždé jako naposledy

Noc odkapávala

jak syrové maso

mrouskavých kocourů

Půlnoc

Kvetoucí hvězda

nad tělem panenské krajiny

vstupuje do sna

Uzounký dech

chvíle v níž cesty nedojdou k obzorům

se chvěje

A soustředěný čas

v jediném stromu větvi listu

i potmě ví

zrání se zmarem

v nekonečné expozici

ticha

* * *

A potom

jsme zalili květiny

zavřeli okna

hlavní uzávěr plynu

odpojili elektrické spotřebiče

utáhli vodovodní kohoutky

otočili klíčem v zámku a

z prázdného bytu jsme zaslechli hlasy

Vrátili jsme se

ale nikdo tam nebyl

jen v pokoji se na nás z obrázku usmíval dědeček

Narovnali jsme

babiččin přísný portrét –

na zdi se objevil světlý růžek

Odešli jsme

Ticho v zamčeném bytě

rušil už jen tikot velkých

kuchyňských hodin